RECENZE: Rytmus – Sídliskový sen, který se nekoná

Na sklonku prázdnin se dostal do českých kin dokumentární film nazvaný Rytmus: Sídliskový sen. Film režiséra Mira Drobného mapující osm let života rodiny v současnosti jednoho z nejznámějších česko-slovenských raperů Patrika „Rytmuse“ Vrbovského. Přední český internetový deník napsal v upoutávce na film, že fanoušci rapu a zpěváka samotného si přijdou na své. A rozhodně nejen oni, protože Rytmusův život je určitě zajímavý a film odhalí i jeho skrytá zákoutí. Dovolím s tímto tvrzením nesouhlasit. Život Patrika Vrbovského je určitě zajímavý, dozajista skrývá netušené, ale i přes únosnou stopáž je Sídliskový sen dokumentem, který nepřináší vůbec nic, co by fanoušci Rytmuse už dávno nevěděli, natož cokoliv převratného. Tedy….

Sídliskový sen je film bez výrazného sdělení

Je o mě všeobecně známo, že na dokumenty do kina nechodím, vlastně patřím mezi ty „barbary“, kteří tvrdí, že dokument na plátno nepatří. V životě jsem udělal pouze dvě výjimky. Paradoxně obě měly v názvu slovo SEN.

Názory, texty, které Rytmus tvoří, jsou mi dobrým základem proto, abych šel na film s tím, že po skončení filmu si řeknu: „Ano, to je ono, tohle se povedlo, on to řekl, on ukázal tu cestu, jak se z malých poměrů vypracovat až na vrchol.“ Jenže toto se v případě Sídliskového snu nekoná. Na rozdíl od toho Český sen dokázal nastavit nemilosrdné zrcadlo nám všem, kterým se vytratí z hlavy mozek v momentě, kdy slyšíme slova typu sleva. Tudíž člověk si z kina odnesl nutnost se zamyslet nad tím, zda film nebyl  taky něm samotném.

Další Achylovou patou Sídliskového snu je bezesporu to, že autoři natočili snímek o Rytmusovi bez Rytmuse. Samotného Patrika Vrbovského prezentují jako „pouhého moderátora“ situací, které tvůrčí tým nasbíral a více či méně umně sestříhal. Film tak pojednává hlavně o jeho rodině, komplikovaných vztazích v souvislosti s biologickým otcem, který mu dal do vínku z části romský původ.

Ten původ, o němž Rytmus bez uzardění tvrdí, že je jedním z pilířů, na kterém postavil svou kariéru. Právě kariéru, která je podle mého na životě Patrika Vrbovského to nejzajímavější, autoři pominuli zcela. Je to škoda, pro film, pro diváky. Možná by stálo zato dozvědět se něco o tom, co pro úspěch v muzice musel obětovat, kolik sil a financí musel investovat? Pak bychom se možná dívali na film, který dostojí svému názvu, na biják o naplnění snu kluka ze sídliště v Piešťanech. A dozvěděli bychom se třeba i něco opravdu převratného.

Místo toho koukáme na příběh člověka, který díky svému původu, to neměl v životě jednoduché. Ostatně takových mediálně známých osudů umělců, sportovců a dalších osobností, kteří vyrůstali v obdobných poměrech jako Patrik Vrbovský, jsou minimálně desítky, možná stovky. A o tom přece nelze donekonečna točit filmy, dvojnásob ne takové, které by přinesly něco, co svět neviděl. To však neznamená, že Sídliskový sen neměl svou 13. komnatu…

Vztah režiséra s Rytmusem má do idylky hodně daleko

Měli-li byste možnost pozorovat Rytmuse a režiséra dokumentu Miro Drobného, dýchne na vás až podezřelá odtažitost, kterou mezi sebou tihle dva mají. Onen neidylický vztah částečně naznačí i děj filmu, kdy se Rytmus rozhodne, po té co ho štáb probudí v jeho dětském pokoji, filmování zastavit a půl roku se štábem vůbec nekomunikovat. Na druhou stranu, přiznaný fakt, že Drobný s Vrbovským se až tak nemusí, má pro výslednou podobu filmu výraznou přidanou hodnotu. Oproti jiným časosběrným či monografickým dokumentům nejsme na plátně svědky neobjektivní adorace.

A co říci závěrem?

Sídliskový sen rozhodně není filmem, který by měl výrazně poškodit či podpořit dobře našlápnout kariéru Rytmuse, už proto, že je o něm, ale fakticky bez něj. Vy, kdož jste pravověrní rapeři, prosím, nečekejte, že si vaše raperské srdce zaplesá, a to i přesto, že hudební složka, především její dramaturgie, je to nejlepší, co Sídliskový sen nabízí. Vy, kteří tvorbu Rytmuse sledujete déle, jako třeba já, ji budete sledovat i nadále, protože o jeho tvorbě je film až na posledním místě.  A co dal Sídliskový sen mě osobně? Přesvědčil jsem se o tom, že na svém názoru na dokumenty v kině asi ještě dlouhou dobu nic měnit nebudu.

Autor: Tomáš Kopečný