RECENZE: Daniel Landa – Velekoncert plný bilance, ale i balance

Velké prostranství letňanského letiště, velký počet diváků, velký symfonický orchestr, velký dětský sbor, velké projekce, velká očekávání, prostě všechny atributy Velekoncertu, který pro své příznivce přichystal na sobotu 12. září zpěvák Daniel Landa. 

Už od samého začátku mi bylo jasné, že Velekoncert je další do posledního detailu promyšlená Landova exhibice, kterou, jak je jeho dobrým zvykem, umí načasovat.  A to bez ohledu na to, že koncert plánoval více než rok dopředu a tudíž nemohl tušit, nebo možná tušil, jaká bude nálada ve společnosti.

Koncipovat koncert jako cestu vlastním životem znamená v Landově případě nevyhnout se kontroverznímu Orlíku. Pro spoustu fanoušků to bylo asi překvapení, že po všech těch proklamacích o tom, že tato etapa jeho života je dávná minulost, se najednou součástí jeho Velekoncertu stane hned čtveřice písní z repertoáru Orlíku (Čech, Skinhead, Faschos a Bílý jízdec). Samotné zařazení těchto písní sebou nese několik otázek, které si žádají odpověď.

Může se koncert mapující životní a uměleckou dráhu obejít bez jedné významné éry? Může, jak je psáno výše, Landa už mnohokrát říkal, že Orlík je uzavřená věc, takže fanoušci, z nichž mnozí už ani Orlík nepamatují, by mu to asi odpustili.

Proč tedy zrovna teď? Letňanský koncert nebyl první Landův, který jsem navštívil. Všechny charakterizuje vznášející se duch Orlíku, který Landa odbýval proklamacemi typu „Byl jsem skinhead, už nejsem“ a podobně. Nechci polemizovat o tom, zda Daniel Landa je či není skinhead, zda je či není přívrženec nějakého myšlení. Pro mě osobně je to především muzikant. Na druhou stranu zařadit do koncertu songy z doby Orlíku v době, kdy jsme den co den konfrontováni s tématem imigrantů, považuji za odvážný, ale také promyšlený, nebojím ale říct, nebezpečně promyšlený krok.

Je o mně všeobecně známo, že patřím mezi Landovce. Ano, muzika a texty jeho songů mi nejsou proti srsti. Jako takové je za „nebezpečné“ nepovažuji. Onu míru nebezpečnosti vidím spíš v zasazování jednotlivých písní do kontextu koncertu, které umí Landa, coby mistrný rétor, okořeňovat svými proklamacemi o ohrožení svobody tisku či o krylovském rytí držkou v zemi, které v případě letňanského Velekoncertu použil ve smyslu, že opravdu v p..i budeme, až nám zakážou Landu. Nevím, jestli budeme tam …., ale vím jistě, že jediný kdo „nám“ může Landu zakázat, je Landa sám.

Není pochyb o tom, že Landa nepotřebuje bombastickou reklamní kampaň k tomu, aby mu na koncert přišlo více než 40 tisíc lidí. Na druhou stranu umí velice obratně využívat medií k tomu, aby se lidem připomenul, aniž by si kdokoli uvědomil, že se stává „objektem manipulace“ směřující k tomu, aby například přišel na jeho koncert, nebo si koupil právě vycházející desku.

V této souvislosti mě napadá kauza, kterou byla před pár měsíci tzv. hymna k oslavám 700. výročí narození Karla IV., kterou „údajně“ městu Praha Landa sám nabídl. Strhla se mediální pře mezi pražskými radními, ministrem a dalšími politiky o tom, zda je či není Landa tím pravým, kdo má složit hymnu k takové události.

Nechci tím znevažovat výročí narození Karla IV., ale docela si myslím, že v celém případu nešlo vůbec o Karla IV., ba o žádnou hymnu, ani o žádného z politiků, šlo jen a pouze o Landu. A tomu zase o to, aby se o jeho osobu vzbudil zájem. Stejně se mohu domnívat, že to mohlo být s případem poničeného Landova vozu. Příběh hraný pár týdnů před Velekoncertem a vlastně jen televizí Nova se opět může jevit jako důkladně promyšlený krok schopného manipulátora.

Ať už je to jak chce, Daniel Landa v Letňanech opět dokázal, že umí strhnout dav. I přesto, že ne všechno se na koncertě povedlo. A možná právě díky té schopnosti rétora dokázal ty drobné nedostatky skvěle zakrýt a odvést pozornost publika úplně jinam.

Jak praví klasik: „Nemusí se nám to líbit, můžeme s tím nesouhlasit…“, ale Landa je značka, která má hodnotu, o které se většině českého showbyznysu může jen zdát. Vždyť kolik domácích interpretů současnosti dokáže přilákat na koncert desetitisíce lidí. Kabáti, možná Karel Gott, ale určitě Daniel Landa.

Autor: Tomáš Kopečný