Český lev coby filmová cena spatřil světlo světa na den přesně 46 let poté, co Klement Gottwald z balkonu paláce Kinských pronesl svůj „legendární“ proslov. Stalo se tak ve Velkém sále paláce Lucerna, která se na dlouhá léta stala neodmyslitelnou lví klecí. Od té doby uplynula v řece Vltavě spousta vody, natočena byla kvanta tuzemských filmů a Český lev už dávno není tím, čím byl. Aby taky byl, je o čtvrtstoletí starší. Ale to není to jediné, co se u ceny České filmové televizní akademie změnilo. Svým způsobem úctyhodné výročí je tím nejlepším časem, podívat se, jak se odvíjel filmový pás s názvem Český lev.
S nápadem udělovat každoročně filmové ceny, tuzemskou obdobu slavnějších Oscarů, Césarů apod., přišel na počátku 90. let autor tehdy populárního pořadu Kinobox Petr Vachler. Jak už bylo řečeno, první Český lev se uskutečnil v roce 1994 a oceňoval filmy za rok předešlý. Z dnešního pohledu se jednalo o večer více méně skromný, uděleno bylo „jen“ šest (tehdy křišťálových) sošek lva ve výskoku. Večeru, který se obešel bez monstrózního (a mnohdy v historii trapného) přímého přenosu, dominoval snímek Šakalí léta debutujícího Jana Hřebejka. Do pomyslné síně slávy českého filmu jako první vstoupil režisér František Vláčil.
Od dobrého nápadu k nutnému „veganskému“ zlu
Kromě velkého sálu paláce Lucerna se v dalších letech Český lev definitivně usídlil také na obrazovkách České televize v podobě přímého přenosu. Jak šel čas, stávala se ve Vachlerově produkci z Českého lva jedna velká zcela nesnesitelná nuda, která pro zúčastněné přímo v sále Lucerny končila veganským večírkem. Ten pro řadu našich filmových (rádoby) hvězd většinu znamenal jediné – zřídit se pod obraz, který byl všechno, jen ne ostrý. Bohužel pod obraz ne zrovna z nejostřejších se postupem let dostala celá česká filmová produkce. To vše je o to smutnější, že nebylo jen ouvej. Bývalo i hej, a to v dobách, kdy Českým lvům dominovaly snímky jako Kolja, Musíme si pomáhat či Želary. Asi jen zasvěcení si vzpomenou, co tuto trojici spojuje. Ano, moji drazí, jsou to filmy nominované na Oscara (v případě filmu Kolja jsme se i dočkali pozlacené sošky). Ale od nominace Želar, posledního tuzemského počinu, který se dostal mezi pět nejlepších v Americe, uplyne letos neuvěřitelných 15 let. Od té doby zůstává jen u toho, že „slovutná“ ČFTA vyšle do boje českého zástupce. Ten však vždy dopadne jako snoboardcrossařka Hopjaková na korejské olympiádě. Sotva odstartuje, už vypadne.
Plyšový bratříček Českého lva nikdy neměl zavřít vrátka
Vypovídá to pouze o jediném. Jestli Český lev postupem času nejdříve zeštíhlel, aby posléze hned několikrát během posledních pěti let změnil svou podobu zcela, pak tuzemská filmová tvorba rok od roku bobtná a bobtná. A fanoušek českého filmu si zoufá a zoufá. Nebudeme si nic nalhávat, za těch 25 ročníků se nikdy nestalo, že by kvalita převyšovala kvantitu, ale byly roky, kde se ty pomyslné nůžky tolik nerozevíraly. Vrcholem v tomto směru je poslední desetiletí. Je to přesně to desetiletí se přestala v rámci galavečera Českého lva udělovat cena Plyšový lev. Pro mladší či neznalé, jednalo se domácí obdobu tzv. Zlaté maliny, tedy jakési anticeny, chcete-li ceny pro nejméně povedený (vkrádá se spíš říct nejhorší) snímek roku. Byl to již zmíněný Petr Vachler, který se stal zroditelem i pohřbitelem Plyšového lva. Na poslední cestu (ne)oblíbenou cenu doprovodil Vachler slovy ve smyslu: čeští filmaři jsou spíš nadšenci, proč je demotivovat negativní cenou. S tímto přístupem se pak nelze divit tomu, že na nominaci na Oscara čekáme bezmála dvě desítky let.
O tom, že se slovy Petra Vachlera nelze souhlasit, je důkazem nabídka domácí filmové produkce. Díky rozvoji technologií jdoucí ruku v ruce s dalšími aspekty stala se z českého filmu soutěž „Neváhej a toč!“ nebo „Točit může každý“. Jaké z nabízených pojmenovaní sedí více, nechť laskavý divák vybere sám. Jinak řečeno, čeští filmaři nemají nad sebou knutu ceny, která by jim byla barometrem. A tak vesele vznikají další a další Waterloo po česku. Nechci tím upozornit jen na snímek, který Plyšového lva získal na počátku 21. století, „Waterloo“ je v tomto případě spíše obecné pojmenování pro všechna díla jako jsou Muzzikanti, Obchodníci či Poslední výkřik. Chtělo by se mi, spolu s „klasikem“ vykřičet do světa „Ano, bude líp“, jenže ono to pořád čím dál víc směřuje ke stavu … a bude hůř.
Zlaté české filmařské ručičky jsou křišťálem Českého lva stojící mimo světla ramp
Vlastně ne bude, ono už hůř je. I když tu volám po návratu „plyšáka“ do Českého lva, nebo vytvoření zcela nových cen pro nepovedená díla, jsem si vědom, že při „(ne)kvalitě“ dnešní produkce je pro porotce Českého lva možná lepší, že anticeny nejsou. Jsem si totiž vědom toho, že na výběr generála mezi tou početnou „hvězdnou pěchotou“ by porotci spotřebovali všechnu energii, kterou českému filmu dodává Innogy. Stručně řečeno, vybrat nejhorší film roku dá větší práci než vybrat ten nejlepší. Dobrých nebo přinejmenším slušných českých filmů je jak šafránu. Naštěstí se každý rok nějaké to semínko objeví. Ve valné většině je to především díky umu českých filmařských ručiček. Mám tím na mysli, to aby nevznikla nějaká mýlka, mistry zvukaře, kameramany nebo střihače. Jsou to právě tito machři, kteří obvykle nezaslouženě stojí stranou oním světlům ramp, co dokáží i z naprostého braku jako zázrakem poskládat koukatelná leporela. Mimochodem, optikou pětadvacetileté historie Českého lva nahlíženo, mezi čtveřicí nejúspěšnějších (co do počtu Českých lvů) je hned trojice těch, kterým se s hrdostí věnoval předchozí řádky – střihač Jiří Brožek, zvukař Pavel Rejholec a kameraman Vladimír Smutný.
Kam kráčíš, Český lve
Čtvrtstoletí není jen čas na ohlédnutí za minulostí, to je též příležitost zamyslet se nad přítomností a třeba i nahlédnout do budoucnosti. Český lev se za dobu svého „života“ změnil k nepoznání, je cenou pro celovečerní a dokumentární filmy, ale vyznamenává i televizní počiny. Udělování cen za televizní projekty je pro nové lví krotitelé stále ještě ve stadiu porodních bolestí. Moderní mluvou řečeno, aktuální status Českého lva velmi připomíná lva zvířecího, který je v tomto věku za hranicí svého dožití. Trpí řadou neduhů, které lze vyléčit, v případě že se to podaří, můžeme s klidem věřit, že filmový Český lev se přiblíží dlouhověkostí k tomu heraldickému. A my s čistým svědomím můžeme do omrzení zvolávat: „Ať žije Český lev, ať žije český film“. Autor: Tomáš Kopečný, Foto: Anna Pleslová