Je tomu týden, co jsem na Kulturninovinky.cz poprvé načal sérii svých zamyšlení nad děním v českém filmu, kterou jsem, přiznávám, velmi lacině nazval Quo vadis, neboli kam kráčíš. A jsem přesvědčený, že právě v případě českého filmu, potažmo Výročních cen České filmové a televizní akademie, hovoříme o kráčení diskuzehodném.
V prvním díle věnovaném Českému lvu jsem se pokusil zaměřit na to, kudy kráčel Český lev po čtvrtstoletí svého života nejprestižnější filmové ceny u nás. V tomto díle se pak pokusím zareagovat na vyhlášení, které se uskutečnilo uplynulý víkend v historických prostorách Rudolfina.
Český lev 2017 usvědčil Masaryka ze slabošství
Ještě předtím se však, s vaším dovolením, pokusím vrátit o rok zpět. Asi nebudu jediný, kdo ještě ne zcela vstřebal, co se tehdy na Českém lvu odehrálo. Mluvím o té jednoznačné (a bohužel v mnohém nezasloužené) jízdě filmu Masaryk loňským ceremoniálem. Kdesi jsem četl, že jedním z důvodů, proč se producent Masaryka rozhodl snímek nabídnout do Českých lvů rok před tím, než měl skutečnou distribuční premiéru, byl fakt, že v roce 2016 byla slabší konkurence, než tomu bylo v roce loňském. Ač nerad, musím říct, že naložení producenta s Masarykem považuji za slabošsky přezíravé (a to chovám Rudolfa Biermanna v úctě).
Proč přezíravé? Proč slabošské? Vysvětlím, přezíravý mi zmíněný argument přijde, podívám-li se na skladbu filmů, které za roky 2016 a 2017 soutěžily o Českého lva. Považovat filmy Já, Olga Hepnarová, Učitelka nebo Rodinný film za méně povedené než Bába z ledu, Milada či Špína je přinejmenším troufalost, nebojím se říci hraničící s drzostí. A tím vlastně odpovídám na to, proč zařazení Masaryka do „lva“ za rok 2016 považuji za slabošské. Prostě se producent bál, že v konkurenci zmíněné trojice loňský filmů neobstojí. Viděl jsem všechny klíčové filmy obou ročníků, myslím, že by Masaryk obstál i v roce 2017, jen by to bohudík nebylo tak jednostranné.
Kdo tu vlastně kráčí po strništi bos?
Ale vraťme se dnů dnešních. Po vyhlášení nominací bylo jasné, že do boje o Českého lva za minulý rok půjde desítka celovečerních filmů. Přičemž devět jich bylo hraných a jeden animovaný. Optikou počtu nominací se favority stala šestice Bába z ledu, Křižáček, Kvarteto, Milada, Po strništi bos a Špína. Ze zbylé čtveřice odešli nejspokojenější tvůrci animované Lajky. I když, neodpustím si to, ale kategorie, za kterou byla Lajka oceněna, zní trochu paradoxně – Nejlepší scénografie. Spíše by jí slušelo označení nejlepší výtvarný počin, ale budiž. V tomto případě je nutné kvitovat s povděkem, že si ČFTA Lajky vůbec všimla. Jestli berou „akademici“ ocenění pro Lajku jako já, tedy, že si ocenit zaslouží všichni, kdo jsou v současných českých poměrech schopni přivést na svět slušný animovaný film, ať se pak kategorie jmenuje jakkoliv.
Když si tak v hlavně promítám sobotní udílení, stále ještě nevycházím z údivu, že technicky zdařilá Milada získala v profesních kategoriích pouze dvě ocenění, a to ještě za kostýmy a masky. Například za zvuk a kameru cenu na úkor Milady (při vší úctě ke kameramanovi Smutnému) získal snímek Jana Svěráka Po strništi bos. Ano, mohlo být hůř. S ohledem na Svěrákův vliv na současnou ČFTA se dalo klidně předpokládat, že jeho spektákl napodobí Masaryka a udělá tak z Českého lva definitivně šelmu, která sice zařve, ale nekousne. Naštěstí se nestalo, a já mohu být rád, že pro mě největší zklamání loňského roku získalo „jen“ tři ceny. Abych nebyl vůči Svěrákům zaujatý, druhá cena pro Oldřicha Kaisera v řadě, je naprosto zasloužená.
Stejně jako u Milady nevycházím také z údivu v případě snímku Kvarteto Miroslava Krobota, které vyšlo naprázdno. A to třeba na úkor Křižáčka. Fakticky nechci být přehnaně kritický, chápu tvůrčí ambice režiséra Václava Kadrnky, ale nějak mi opravdu uniká v čem je ta kůňomovie (Karel Roden, co by herec hlavní role, celý snímek jeden na koni, to na vysvětlenou) tak unikátní. Chápal bych to, kdyby z ní tolik nevyčnívala inspirace Vláčilovým Údolím včel, která ve vás mnohdy vyvolává neodbytný pocit, že za každým dalším švenkem na cestě křižáka Rodena za svým synem, na vás z plátna vykoukne mladý Jan Kačer v doprovodu Petra Čepka. Ale pojďme dál.
Už jsem několikrát zmínil Ceny filmové kritiky, které „ovládla“ slovensko-česká Špína režisérky Terezy Nvotové. Jestli jsem o filmu Po strništi bos mluvil jako o největším zklamání, je Špína pravým opakem. Jednoznačně jedno z největších překvapení v tom nejlepším slova smyslu uplynulého roku by si zasloužilo minimálně tři sošky, odbyto však byl „jen lvem za střih“. Při vší úctě k Panu střihači Jiřímu Brožkovi, střih není to, co dělá Špínu výjimečnou. Proto nezbývá než si myslet, že akademici rozdělovali a rozdělovali a najednou zjistili, že na Špínu se nedostalo, tak se slitovali a ocenili film za střih.
Asi jen málokdo mohl předpokládat, že bez jediné skleněné sošky odejde z Rudolfina tým, který se podílel na filmu Bába z ledu. Už proto, že když nebudu počítat Slámův debut Akáty bílé, pak žádnému dalšímu jeho filmu se nestalo, aby nic nezískal. V tom kouzlo Báby z ledu nespočívá. To je v tom, že film ve srovnání se silnou konkurencí Kvarteta, Masaryka, Milady nebo Špíny nabízí ve všech aspektech o něco víc než ostatní. Ať už se to týká například ženských hereckých výkonů (Petra Špalková a Zuzana Krónerová) nebo scénáře a režie (obojí Bohdan Sláma).
Uctivá poklona, Český lve nebo snad slovutná ČFTA?
Uzavřeme to tím, že všechna ocenění pro Bábu z ledu patří mezi to lepší, o čem „Akademici“ letos rozhodli. Stejně tak to platí o cenách pro počiny, které jsou primárně určeny mimo kina. Šest nominovaných míst ve dvou vyhlašovaných kategoriích letos opanovala Česká televize. O cenu za nejlepší televizní film nebo minisérii soutěžily snímky Kozy léčí, Spravedlnost (vítěz) a Zádušní oběť. O Českého lva za nejlepší dramatický televizní seriál se ucházely Bohéma, Svět pod hlavou (vítěz) a Trpaslík. Mnozí můžete namítnout, že ani jedno z nominovaných děl není bez vady, a budete mít pravdu, ale opravdu patří k tomu nejlepšímu, co tu na poli televizní tvorby vloni vzniklo.
A mluvím-li o nejlepším, pak tom se má končit. Ale končete, když na to opravdu nejlepší ještě nedošlo. Ano, zdálo by se, že jsem hodnocení 25. Českého lva zcela vyčerpal. Opak je pravdou. Už je tomu dávno nazad, kdy mi v souvislosti s Výročními cenami ČFTA něco nejen zvedlo ze židle, ale donutilo zvolat Bravo, bravo akademici. Až letos, stalo se tak při vyhlášení Českého lva za celoživotního přínos české kinematografii. Tohoto prestižního ocenění se, konečně zaslouženě, dočkal zástupce těch profesí, které já bez patosu označuji za filmařinu. Řeč je o nedávno pětasedmdesátiletém střihači Aloisi Fišárkovi, kterému ocenění předal jeho dvorní režisér Jan Svěrák. Aby také ne, vždyť Alois Fišárek, získal pro Svěrákovo filmy hned čtyřkrát Českého lva (Akumulátor 1, Kolja, Kuky se vrací a Tmavomodrý svět – pátého získal za film Kanárek). Nezbývá, než se poklonit a gratulovat.
Česko není Hollywood, aneb politika do Rudolfina už desítky let nepatří
Tak moc se celou dobu snažím končit pozitivně, ale to by nebyl Český lev, aby za sebou každý rok nenechal nějakou pachuť. Tentokrát měla podobu politické agitace řady oceněných filmařů nebo osobností ceny předávající. Hlavním tématem agitací se stala České televize, proti které v posledních týdnech ostře vystupovala řada více či méně významných politiků a rádoby odborníků na tuzemská média. Česká televize je i pro mě zásadním tématem, proto si dovolím s čistým svědomím tvrdit, že problematika související s veřejnoprávní televizí je složitější, než jak ji oba názorové tábory pojímají. Každá ze stran má dozajista v mnohém pravdu, stejně tak se obě strany v řadě vyjádřeních o ČT hluboce mýlí. A to je jeden z důvodů, proč se přidávám na stranu těch, kteří politické proklamace z Českého lva kritizují. Dávat na roveň politickou situaci na Slovensku po vraždě novináře Kuciaka a situaci v americkém filmové průmyslu zastřešenou iniciativou MeToo (obě dle mého jeví známku hlubšího společenského problému) a náš „boj za demokracii a nezávislost České televize“ je slovy „klasika“ řečeno falešné, prázdné a České lva nedůstojné.