Recenze: Laputa nenápadný debut se skvělou Terezou Voříškovou

Poslední tři roky si všímám zvláštního jevu.  Do kinodistribuce se vždy dostane alespoň jeden film, který není prvoplánovým kasovním trhákem, nesetkává se s přílišným zájmem kritiky, a to v pozitivním i negativním. Přesto, že se jedná ve skrze o filmy začínajících filmařů, mnohdy ještě studentů filmových škol, rozhodně nepatří mezi ty, které nenadchnou, ale také neurazí. Ba naopak něčím vybočují ze šedi průměrnosti. Takovými filmy jsou například Bez doteku Matěje Chlupáčka, Hany Michala Samira a také jedna ze současných novinek v našich kinech Laputa Jakuba Šmída.

Laputa je název kavárny, ve kterém se všechno točí kolem její majitelky Johanky. Její vnitřní rozpoložení, emoce a myšlenky se odrážejí na proměnách prostoru kavárny a na jejích hostech – od těch, kteří jsou v Laputě skoro doma, přes pravidelné návštěvníky až po ty, kteří se v Johančině kavárně zjeví nečekaně. Kavárna je přízračným místem odrazu Johančina nitra, svébytným prostorem, kde čas neplyne kontinuálně, ale otáčí se ve spirále. Je ostrovem odtrženým od světa, kde žijí její cílevědomí sousedé. Na svém ostrově je Johanka všech a se všemi, a přece je sama a v nejistotě. Stačí jí její ostrov, stačí si ona sama k pocitu úplnosti? Před Johankou leží bezbřehý prostor každodenního života a ona zkoumá, co si v něm počít.

Jestli z duše něco nemám rád, pak jsou to především filmy o ženách, nebo obecně o lidech, ať nejsem nařčen ze šovinismu, kteří nevědí co s vlastním životem. Taková je i Laputa.  Jenže! Jenže Jakub Šmíd, mimochodem stále ještě student FAMU, přivedl díky odvaze distributorů na plátna kin příběh, který není jen o tom, že hlavní hrdinka a její souputníci, neví, co s životem.

Laputu posouvají od filmu o lidech bezcílně bloumajících životem o úroveň výše především herecké výkony, a to nejen hlavní představitelky. Ostatně kvalitní herecké výkony jsou charakteristické i pro další výše zmíněné snímky. Především pak výkonů filmově zkušenějších herců. Dokonce si myslím, že všichni ti „zkušení herci“ v těchto filmech podali možná ty nejlepší výkony. Vedle hereckých výkonů je pro tyto filmy charakteristické ještě jejich výtvarné zpracování. Laputa vyniká v obou těchto rovinách, ale já zůstanu u těch herců.

Tereza Voříšková je jedním slovem excelentní. Na rozdíl o jiných hereček, které ztvárnily v českých filmech ženy potácející se životem, Voříšková je coby Johanka tak uvěřitelná, až jsem měl místy pocit, jako by hrála sama sebe. O tom, že jsou skvělé herečky, v Laputě přesvědčí diváky i Klára Melíšková a především Ivana Chýlková. I přes poměrně malý part jich je plné plátno.  Stranou nezůstávají ani mužské herecké výkony. Osobně bych vyzdvihl Petra Stacha, kterému může jeho výkon klidně vynést další nominaci na Českého lva (poprvé byl navržen za roli bratra Jana Palacha v Hořícím keři).

Stejně jako Bez doteku či Hany je více než pravděpodobné, že Laputa nebude divácky úspěšná. Nicméně v mých očích je to jedno z největších překvapení letošního filmového roku.

autor: Tomáš Kopečný

foto: ceskatelevize.cz