RECENZE: Je horor dívat se na český horor

Kulturní novinky.cz si nekladly za cíl hodnotit počiny konkurenčních portálů či internetových televizí. A vlastně to ani činit nebudou. Jen s dovolením využijeme programovou nabídku televize Stream.cz k zamyšlení nad dvěma snímky z české filmové produkce letošního roku.

Zmíněná online televize připravila na čas oslav Haloweena pro své diváky dva české hororové snímky Ghoul a Nenasytná Tiffany. Na jednu stranu jsem rád, že tak Stream.cz učinil, alespoň jsem měl možnost ty filmy vidět, protože kinodistribucí oba prosvištěly rychlostí světla. Na druhou stranu si říkám, proč jsem to vlastně dělal. Ale to předbíhám.

O tom, že český film se dlouhodobě potýká s invencí svých tvůrců, bylo popsáno a řečeno mnoho. Ani na Kulturních novinkách to není poprvé, bohužel ani naposledy, kdy se kriticky zamýšlíme nad tuzemskou filmovou produkcí.

Ale k věci. Nejsem a nikdy jsem nebyl fanouškem filmového hororu. Stejně tak jsem nikdy nebyl přívržencem slavit v našich zeměpisných šířkách a délkách ryze americké svátky. To však není předmětem tohoto pojednání. Tím jsou oba české filmy.  I když české? Otázkou totiž je, do jaké míry je Ghoul filmem, k tomu českým.

Ano, režisér je Čech, scénárista je rovněž Čech, podstatnou část štábu tvoří čeští filmaři, ale herci, příběh, prostředí, kde se film Ghoul odehrává, české nejsou ani omylem. Vlastně si nejsem jistý, zda v případě Ghoulu mluvíme o filmu.

Spíše bych si dovolil tvrdit, že se jedná o filmovou reality show s hororovými atributy. Skalní příznivce hororu jsem teď asi vyděsil k smrti, ale podle mého Ghoul nic jiného než rádoby reality není. Snímek poměrně zdlouhavě vypraví o partě investigativců, kteří se rozhodnou vydat po stopách kanibala kamsi na Ukrajinu. A právě ona zdlouhavost je jeho největším problémem. Zbytečné sekvence, kde se neděje vůbec nic, činí z filmu o snesitelné stopáži necelých devadesáti minut snímek nesnesitelně dlouhý a neukoukatelný.

Oproti Ghoulu lze Nenasytnou Tiffany alespoň označit za film. Hned na úvod se sluší říct, že opět na rozdíl od Jáklova filmu, je snímek debutanta Andy Fehu ukoukatelný.  Hlavním hrdinou je provinční zlodějíček Pepa v podání Leoše Nohy. I když se kolegové kritici rozplývají nad jeho výkonem, já musím říct, že Nohův Pepa v Nenasytné Tiffany není nic jiného, než kombinace šišlala z Okresního přeboru a buranského starosty z Vinařů.

S dovolením si ještě jednou vezmu na pomoc kolegy novináře. Ti ve svých recenzích oceňují přesah filmu z hororu do reflexe současné doby, včetně morálního apelu, který finále filmu má. Ano, přesah tu je, ale nijak objevný. Možná nadějný filmař Fehu se v „Tiffany“ na příběhu Pepy, který se kromě vykrádání chat baví hledáním pokladů, snaží upozorňovat na pro nás tolik typickou „vyčůranost.“ Nic, co by tu nebylo už mnohokrát.

Jestli je něco, co by se dalo vyzdvihnout, pak je to krutost platnosti některých lidových mouder, které se režisérovi, možná bezděky, podařilo ve filmu uplatnit. Mluvím především o rčeních Kdo chce moc, nemá nic či Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Právě tahle dvě rčení asi nejtrefněji vystihují celý příběh Nenasytné Tiffany. A za pozornost stojí  možná ještě občasný tvůrčí nadhled, především v těch pasážích, kde se horor mísí s komedií.  Jinak není Nenasytná Tiffany nic jiného, než černou dírou, kde mizí nejen lidé. Ale třeba také státní peníze. Asi už není se čemu divit, že film o ničem a pro nikoho, jak napovídají výsledky návštěvnosti, podpořil Státní fond kinematografie.

autor: Tomáš Kopečný

foto: wikipedia.org