Psát něco o něčem, o čem toho bylo v posledních týdnech popsáno tolik a řečeno možná ještě více, je jako by se dříví do lesa nosilo. Nebudu na to dbát a něco málo toho dříví do toho lesa se pokusím stejně přinést. O novém filmu režiséra Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově se kritici vesměs vyjadřují více než pochvalně. Ani já nebudu výjimka, neboť ho lze s čistým svědomím označit za to nejlepší, co letos tuzemští filmaři dokázali vyprodukovat.
Film Ztraceni v Mnichově začíná příběhem, který se odehrává v období 70. výročí od podpisu Mnichovské dohody. V roce 2008 se na pozvání ředitele Francouzského institutu do Prahy dostává jako živá relikvie z dob Mnichovské dohody Sir „P“, devadesátiletý papoušek šedý, který kdysi patřil Edouardu Daladierovi. Papoušek po Daladierovi jeho hlasem dodnes opakuje některé důležité věty a prohlášení.
Toho se rozhodne náležitě využít svérazný novinář Pavel, který „papoucha“ za dramatických okolností unese a na základě papouškových kontroverzních citací Daladiera rozpoutává mezinárodní politický skandál.
Potud první část filmu. Ve své třetině se Ztraceni v Mnichově mění ve film o filmu, resp. v hraný dokument ze zákulisí natáčení filmu, jehož podstatnou část jsme viděli. Pozorný divák už v tomto momentě uznává mistrnost Zelenkova filmu, který na pozadí reálně nereálné situace nemilosrdně nastavuje zrcadlo české povaze.
Mnichov, který více než 75 let vnímáme jako prohru, staví Zelenka do opačného světla. Zelenka prezentuje Mnichov jako důkaz neskutečné diplomatické obratnosti prezidenta Beneše, který na přístupu Francie k Mnichovu jasně dokázal, že Francouzi jsou národ, kterým „my Češi“ nemůžeme nikdy důvěřovat. Zde si dovolím malou odbočku. Podle mého Zelenka svým filmem, kromě řečeného, otevřel ještě jednu otázku. Není už konečně čas, aby se nějaký schopný filmař ujal zpracování života Edvarda Beneše? Jsem přesvědčený o tom, že by si to tento významný politik zasloužil.
Ale zpět k filmu. Vzájemná nedůvěra Čechů k Francouzům Zelenkovi posloužila také ve vyprávění druhé linie. Film, jehož první část divák sleduje na samém začátku, měl být česko-francouzskou koprodukcí. Francouzi se však na něm vůbec nepodíleli. Vše bylo jen blafování českého producenta. Když se navíc zjistí, že hlavní herec má alergii na peří a není schopen točit s ptáky, začíná se roztáčet spirála nepříjemností, které vyústí v občanskou válku ve štábu a v šikanu francouzských herců, kteří vlastně ani nejsou herci.
Ztraceni v Mnichově tak nastavuje zrcadlo nejen naší povaze. Bohužel stejně tak nemilosrdně nastavuje Petr Zelenka zrcadlo současné české filmové produkci. Musím se jen ztotožnit s těmi kolegy novináři, kteří tvrdí, že nejsmutnější na Zelenkově filmu je fakt, že to, co je ve filmu považované za nepovedený biják, je pořád o mnohem lepší, než většina současné filmové produkce.
Prostě a jednoduše, bylo by dobré si přiznat, že český film je nemocen. A nejedná se o banální choroby. Nejzákeřnější chorobou je absence invence scénáristů. Zelenka svým filmem ukazuje, že k tomu, aby byl film dobrý, stačí jen maličkost – vědět, co chci točit. A výslednému tvaru dát maximum. Dělat české filmy na efekt je sice cesta, ale příklady jiných snímků, kde se vsadilo na efekt, třeba známosti herců, jsou důkazem, že cestou vedoucí do nikam.
Nechci tím říct, že Petr Zelenka obsadil herce bez jména. Martin Myšička, Marek Taclík, Jitka Schneiderová, to jsou herci již dobře známí, ale přidaná hodnota filmu Ztraceni v Mnichově není v hercích, ti svými výkony jen přispěli k tomu, aby ten motor, který se Zelenka snažil vyladit šlapal jako hodinky a zněl jak šepot květin.
A propos herci. Mnozí mi mohou oponovat, že v minulosti se točily dobré filmy, které byly postaveny na známých hercích. Já říkám, ano, to je pravda, jenže tehdy se jednalo o herce s velkým H, kterých je mezi dnešními herci jako šafránu.
Abych nebyl vůči Ztraceni v Mnichově nesnesitelně pozitivní, bohužel i Zelenkův film trpí vážnou chorobou. Jak se ukazuje, i přesto, že je to film, který je konečně o něčem, je pro nikoho. A tak si nepokládám otázku, proč se na české filmy nechodí, ale proč se nechodí na dobré české filmy? Ale jak to změnit, aby čeští diváci měli důvod na ty naše filmy chodit. Podle mého přitom stačí v tomto článku tolikrát zmíněná maličkost – točit filmy o něčem.
autor: Tomáš Kopečný
foto: Ztraceni v Mnichově