Narodil se na hanácko-valašském pomezí ve městě Holešov v roce 1967. První kroky lidské i divadelní udělal Jiří Zapletal na prknech Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Po studiích brněnské JAMU začal svou hereckou kariéru v Karlových Varech. Od 90. let je neodmyslitelně spojen s Klicperovým divadlem v Hradci Králové, kde vytvořil bezpočet rolí pod vedením těch nejlepších režisérů. Do povědomí veřejnosti se dostal před více než deseti lety rolí Dana Jelínka, proradného parťáka Ondřeje Pavelky alias Oldy Farského v nekonečném seriálu Ulice. Dnes je znám především jako filmový a televizní představitel politika Josefa Smrkovského. A nejen o tom se rozpovídal v exkluzivním rozhovoru pro Kulturninovinky.cz.
V době, kdy jsme si připomínali padesáté výročí od událostí 21. srpna 1968, jste se na televizních obrazovkách a díky filmu Jan Palach objevil hned třikrát coby Josef Smrkovský, který patří bezesporu k nejvýraznějším postavám té doby. Proto se nabízí otázka kdo vás „seznámil“?
Ptáte-li se takto, pak to byl režisér Robert Sedláček. O něm je známo, že více než známé tváře rád vyhledává herce v oblastních divadlech. Tak se stalo, že se přijel podívat k nám do Hradce na představení Podivuhodné odpoledne Zvonke Burkeho, ve kterém jsem hrál. Už si nepamatuji, jestli mi to říkal, že přijede, ale jednoho dne mi volal a nabídl mi roli Josefa Smrkovského v Českém století.
Myslím, že vedle hereckého umu ve vašem případě hrála podstatnou roli při obsazování i jistá podobnost s panem Smrkovským?
Když pominu, že Josef Smrkovský byl o nějakých deset let starší, tak určitá podoba tu je.
Musel jste na roli nějak speciálně studovat nebo byl režisér Sedláček prostě spokojen, že jste mu více než podobný?
Je nutné říci, že se bavíme o vedlejší postavě, nemluvíme o filmu, který by pojednával o Josefu Smrkovskému, takže nebylo nutné studovat do detailu jeho verbální projev nebo gesta. Ale nějaká průprava proběhla. Bavili jsme se o tom, že to byl člověk nesmírně charismatický, který prošel politickým kriminálem, kde se k němu zrovna nechovali vybraně. V neposlední řadě jsme si prohlédli několik dobových materiálů.
Zmínili jsme, že Smrkovského jste si zahrál třikrát. V České století (pozn. v epizodě Musíme se dohodnout), v Janu Palachovi a v Dubčekovi režiséra Halamy, to je dost na to, aby si člověk udělal obrázek o postavě, kterou ztvárňuje. Jaký podle vás tedy Josef Smrkovský byl?
Je nutné říci, že především u Roberta Sedláčka jsme Smrkovského pojali možná trošku drsněji, než jak mohl ve skutečnosti působit, protože Robertovým cílem bylo, aby nezapadl do průměru tehdejších politiků. Chtěli jsme, aby z něj bylo divákovi patrné, že je to osobnost, která má něco za sebou.
To platí jak pro „vašeho“ Smrkovského v Českém století i Janu Palachovi?
Ano, přesně tak. V Českém stoletím jsme nacházeli nějakou polohu, kterou jsme v Janu Palachovi jen precizovali. Výsledkem, a podle mého zdařilým, je, že se nám do Smrkovského podařilo dostat tu postupnou rezignaci, kterou z vývoje doby měl.
Zmínili jsme, že Smrkovského jste hrál též ve filmu Dubček. Není to tak, že pro režiséry jste se stal synonymem pro jméno Smrkovský?
Možná máte pravdu, možná je to jen shoda náhod. Nicméně o Dubčekovi jsem si dlouho myslel, že je to snímek určený pro slovenské publikum. Netušil jsem, že to u nás půjde také v této době, kdy hraji v Palachovi a v Českém století.
Nechcete tím říct, že máte pocit, že dost bolo Smrkovského s tváří Zapletala?
Upřímně, měl jsem trochu pocit, že je to moc. Možná je to jen zdání. Je nutné říci, že jeden z důvodů, proč jsem naskočil do Dubčeka, bylo, že nás mělo být ze „Století“ hrát víc. Třeba kolega Jan Vondráček měl být opět Oldřich Černík, ale bohužel z toho z termínových důvodů sešlo.
Jiří Zapletal coby Josef Smrkovský ve filmu Dubček. Uprostřed Alexander Dubček v podání Adriana Jastrabana. Foto: Česká televize
I když si myslíte, že už bylo dost Smrkovského, zeptám se, co se vám osobně vybaví, když se řekne jeho jméno?
Na politika to byl člověk velmi otevřený, upřímný a spontánní. Měl charisma, kterým dokázal oslovit masy. A těm pak uměl promlouvat jejich jazykem. Lidé ho za to právem obdivovali.
Nedá mi to, ale nabízí se otázka, co se vám vybaví, když se řekne Srpen 1968?
Nechci, aby to znělo pateticky, ale velké emoce, a to i přesto. Měl jsem rok, takže jsem toho moc nezažil. Ale jak jsem stárnul, především coby žák a student vnímal jsem Srpen 68 jako cosi mýtického. Dlouho jsem nevěděl, co si pod tím mám vlastně představit. Což bylo dáno tím, že všechno kolem těch událostí bylo tabuizováno. Během srpnových událostí jsme s rodiči žili v Liberci, kde to prý bylo dost kruté. S postupem času srpnové události vnímám jako něco, co poznamenalo řadu generací.
Ovlivnilo nějak váš postoj k těmto událostem účinkování ve zmíněných snímcích?
Rozhodně. Je mi nesmírnou ctí, že jsem v této podobě mohl být součástí onoho historického soukolí.
Vaše filmografie to není jen Smrkovský, to je řada dalších rolí, které patří naopak do „škatulky“ kriminálky.
To bude krátké, vždyť to jsou samé zanedbatelné epizodní role.
A já vám namítnu, že i epizodní role, je role. V těch kriminálkách jste se objevil buď v rolích policistů, nebo zloduchůch. I nyní jste si odskočil z natáčení jedné takové, konkrétně epizody seriálu Specialisté.
O čemž svědčí i to, že za vámi přicházím v kostýmu a s rekvizitou jednoho takového. A taky to svědčí o tom, že převažují ti zloduši. Ale v případě této role ve Specialistech se jedná o podezřelého z vraždy, kterou nakonec nespáchá.
Abychom byli objektivní, v kriminálních seriálech se objevujete i jako ono pověstné rameno spravedlnosti.
Máme-li být objektivní, pak policisté byli dva, přičemž z toho jednoho se nakonec vyklubal uniformovaný zloduch. A ten druhý byl šéf GIBS.
Vedle rolí Smrkovského a v kriminálkách je ve vaší filmografii ještě jedna televizní role. A rozhodně nebyla epizodní. Ale pro změnu to byl svým způsobem zloduch.
Myslíte Ulici?
Myslím Ulici a roli parťáka Oldy Farského alias Ondřeje Pavelky.
S účinkováním v seriálu Ulice je spojena řada shoda náhod. Roli jsem vlastně dostal náhradou za kolegu Šimůnka, který tehdy odjel na delší dobu do Spojených států. Další shoda náhod spočívá v tom, že když ta moje postava v seriálu končila, nastupovala Pavla Tomicová.
Vaše kolegyně z hradeckého divadla, že?
Ano. A právě na divadle nás producenti Ulice viděli, kde spolu tvoříme komické dvojice a lidově si drbali hlavu, že už tam nejsem. Tak takto asi k mému působení v seriálu ulice, které čítalo zhruba sto dílů.
Podle filmových databází čítá vaše filmografie 26 titulů, ten první se datuje do roku 1989?
Ne! Fakt? To není možné.
Zdroje uvádějí, že jste se objevil ve filmu Člověk proti zkáze.
To není možný, to byl můj otec. On se totiž jmenoval stejně. Takže je více než pravděpodobné, že některé filmy jsou jeho, nikoliv moje. To je třeba příklad filmu Přežít svůj život Jana Švankmajera. Moje první role jsou naopak spojeny se seriálem Radovana Lipuse Šumná města.
Pojďme uzavřít kapitolu filmová a televizní kariéra takový věštěním z křišťálové koule. Kdyby si osud a vámi zahrál a přihrál vám nějakou další historickou postavu, kterou byste si rád zahrál?
Vždycky jsem měl spadeno na Johna Fitzgeralda Kennedyho, ale to už jsem asi trošku prošvihl. Anebo bych si s chutí zahrál jeho bratra Roberta.
Vaší hereckou doménou je divadlo. Bezmála tři dekády jste členem Klicperova divadla v Hradci Králové. Povězte mi, jak se kluk z Holešova dostane do Hradce Králové?
Ta cesta byla taková, že do Holešova jsem se jel vlastně jen narodit. Rodiče tam měli známého porodníka. Více než kluk z Holešova jsem kluk z Liberce, kde jsem žil s rodiči, kteří tam byli v angažmá.
Takže dítko z herecké rodiny, to znamená, že jiná cesta než divadlo neexistovala?
Dá se to tak říct. Co vám budu povídat, jak se říká, vyrůstal jsem v rekvizitním koši. Když neměli rodiče hlídání, tak jsem prostě musel s nimi do divadla. Nějak se mi divadlo dostalo pod kůži natolik, že jsem si postupem věku ani nedovedl představit, že bych dělal něco jiného, že bych rodiče nenásledoval.
Chápu-li to správně prkna, která znamenají svět, se vám otevřela právě v Liberci.
V dětských rolích. Hrál jsem tam ve dvou hrách. Jedna se jmenovala Možná je na střeše kůň. A pak v pohádce pro větší děti My vrabčáci na střeše. Myslím, že se to tak jmenovalo, každopádně autorem byl kolega Pavel Soukup.
Ten Pavel Soukup dabér a herec?
Ano, ten. Byl tehdy členem libereckého divadla. Jak vždycky tvrdil můj otec, zlaté éry toho divadla. A měl pravdu. Tenkrát tam účinkovali taková jména jako Alois Švehlík, Boris Rösner nebo právě Pavel Soukup, kteří odtud pak zamířili do Prahy.
To bylo v Liberci vše?
Ano. V Liberci jsem nikdy v angažmá nebyl. Po těch dětských rolích nastala studia, která vyvrcholila absolvováním na JAMU.
Z Liberce na JAMU? Na DAMU vás nevzali?
JAMU jsem studoval vlastně zas díky rodičům, kteří k té Moravě nějak tíhli. Řekli mi, jdi raději na JAMU, budeš to tam mít lepší. A měli pravdu. Velmi rád to vzpomínám. Ta škola mi opravdu hodně dala. Naučila mi ctít řemeslo, což je v dnešním pojetí divadla strašně potřeba. Kdo si tohle neosvojí, tak se v soudobém divadle, které se hodně vzdálilo od činohry mého otce, ztratí.
Počítám-li správně, z JAMU musely vaše kroky směřovat už do Klicperova divadla?
Počítáte asi správně, opak je však pravdou. Ale ještě k té JAMU, tam jsem třeba prožil Listopad 89. To byla zajímavá doba, všechno se mohlo. Jako studenti jsme třeba spolurozhodovali u přijímacích zkoušek. S nadsázkou řečeno jsem si tu svobodu užíval jen rok, pak jsem absolvoval a zamířil na necelé dva roky do Karlových Varů. Kde jsem měl tu čest spolupracovat s Gustavem Opočenským, podle mého posledním romantickým shakespearovským hercem u nás. Tedy vedle Borise Rösnera (následuje smích).
Necelé dvě sezóny, to není moc. Přišlo laso z Hradce Králové?
Laso tak úplně ne. Ve Varech to přestalo být ono, tak jsem se za cenu toho, že vkročím do nejistoty, rozhodl skončit. Podal jsem si dvě žádosti a první se ozvalo právě hradecké Klicperovo divadlo. Tím mé divadelní cesty dospěly do svého cíle. Ale musím přiznat, že na začátku angažmá v Klicperově divadle jsem si opravdu nepředstavoval, že tam zůstanu po celou svou divadelní hereckou kariéru.
Tak věrnost se cení, nebo ne?
Ono je to spíš o tom, že Klicperovo divadlo se v průběhu té doby neskutečně proměnilo. Především díky působení Vladimíra Morávka a Davida Drábka. A pak odcházejte někam, kde nevíte, co vás čeká. A odcházejte odněkud, kde se vám daří.
Jestli jsou údaje na webu vašeho divadla správné, na prknech domovské scény jste vytvořil bezmála stovku postav (přesně 93)? Vzpomenete si, která byla to vůbec první?
To by měl být Vinopalník Mlat ve hře Každý něco pro vlast v režii Marie Lorencové.
Je to tak. Za dobu, co jste v Klicperově divadle, jste se setkal plejádou slavných režisérů. Zmínili jsme Vladimíra Morávka, Davida Drábka a můžeme dodat třeba Daniela Špinara. Všichni zastánci moderního pojetí divadla. Konvenuje vám taková forma?
Nedá se říct, že konvenuje. Všichni zmínění režiséři vědí, co od svého pojetí divadla chtějí, co má být výsledkem nabízeným divákovi. Drábek, Morávek i Špinar jsou režiséři, kteří jsou schopní i klasické kusy dekonstruovat a následně je nahradit smysluplnou konstrukcí, která ale funguje přesně, jak je potřeba. A to je, co mě na tom baví. Musíme si totiž uvědomit, že divadlo se vyvíjí, jako všechno. A není možné si myslet, že dnes lze hrát divadlo stejně, jak tomu bylo před třiceti lety.
Už to tady padlo, že vaši kolegové ze „zlaté éry“ libereckého divadla pak odešli do Prahy. Vás nikdy nelákalo se z oblasti přesunout do metropole, být třeba blíže filmovým a televizním rolím?
Nikdy jsem nebyl postaven před žádnou konkrétní nabídku, která by mi řekla, jdi, tohle nemůžeš promarnit. Jít do Prahy jsem považoval tehdy, v devadesátých letech, za marné. Pro pražská divadla jsem bylo tehdy málo známým, takže nějaká práce mi tam nečekala.
Proč myslíte, v Hradci Králové jste byl už od těch devadesátých let obsazovaný?
Jedním z důvodů může být to, že jsem absolventem JAMU. Myslím si, že herci z tzv. brněnské větve se obecně hůře prosazovali v Praze, to se změnilo k lepšímu až během posledních let. A mě tak bohužel trvalo příliš dlouho, než jsem v pražských vodách nějaké stopy zanechal a tak je teď už pozdě, abych z Hradce odcházel.
Já to znám jen z vyprávění, ale opravdu existuje taková ta řevnivost mezi herci z Prahy a z oblasti?
Nenazval bych to řevnivostí, je to spíš tak, že rozdíl mezi herci z Prahy a oblasti je v tom, že řadě pražských kolegů chybí taková ta snaha se ukázat, být vidět. To, co máme my na oblasti. Tu ambici ukázat, hele, my jsme stejně tak dobří jako vy.
Když nahlédnu do seznamu vámi odehraných rolí tak vidím, Stárka z Její pastorkyně, Pantaleona Vocílku ze Strakonického dudáka, Antonia Kupce benátského, vikomta de Valmonta z Nebezpečných známostí, Athose ze Třech mušketýrů či starého Karamazova z Bratrů Karamazových, je nějaká role, která vám dosud uniká, kterou byste si s gustem střihl?
Už mi definitivně unikla. Utekla mi role Bricka z Kočky na rozpálené plechové střeše.
Jednou z posledních rolích Jiřího Zapletala na prknech Klicperova divadla v Hradci Králové byl Fjodor Pavlovič Karamazov v režii dua SKUTR. Foto: Patrik Borecký (KDHK)
A já myslel, že ze sebe bez rozmyslu vyhrknete Hamlet.
Hamlet, fajn. Určitě bych si ho rád zahrál, ale nikdy to nebyla má vysněná role. Možná je to proto, že ty williamsovské postavy jsou takové reálnější, a to je mi prostě blíž, než ty shakespearovské, které nějak všeobecně moc nemusím.
Děkuji velmi pěkně za rozhovor.
Foto: ceskatelevize.cz