ESEJ: Šifra mistra Jakuba

Největší český román? Otázka, která svádí k tomu podlehnout mytologii. Všem těm prašivým školským „dějinám literatury“. Ne že by čas od času nepronikl do těchto dějin – jakoby omylem a po překonání značného odporu strážců chrámu – velký text. Třebas Haškův Švejk. Přesto je zřejmé, že skutečně největší český román je tvůrcům kánonu lhostejný, ba že by je vyznamenání tohoto textu rozesmálo.

Kdyby ho neznali vůbec, byla by to pro „kanonýry“ omluva. Dnes a denně se stává, že cosi podstatného a velkého odumře zapomenuto kdesi ve spodní přihrádce stolu či zmizí navždy pospolu se zkolabujícím hardwarem počítače. Za to kanonýři nemohou, to jim vyčítat nelze, taková je neměnná zákonitost chaotického světa řízeného nutně (a spravedlivě) průměrnými a tupci. Mnohem horší je, že text, o němž hovořím, strážci chrámu dobře znají. Přišel jim však tak málo zajímavý, že jim nestál za odpor, s čestnou výjimkou Arne Nováka, jenž aspoň plivl slinu nepochopení. Ostatním nestál ani za to, aby bránili jeho vstupu do velebných sálů. S klidem ho do literárního svatostánku donesli a nevšímavě položili na jakousi okenní římsu, jako třetiřadou rytinu, kterou škoda hodit do smetí, ale na oltář jisto jistě nepatří.
Ale už dosti metafor, ostatně jen málo zábavných, a řekněmě přímo, o kterémže textu je vlastně řeč. Za největší český román (a tedy text posledních dvou staletí) troufám si označit Svatého Xaveria Jakuba Arbese, zneuznaného génia.
Když se do Svatého Xaveria začteme, musí nás nejprve napadnout, že předjímá styl, s jehož pomocí v dnešních časech sklidil miliony autor Da Vinciho kódu a jeho početní epigoni. Jenže jen čtení příliš povrchní nás utvrdí v přesvědčení, že Arbes je náš Dan Brown, zapomenutý a obejitý miliony jen proto, že se minul s vhodnou epochou, případně pro svůj osud psavce z periferie a malého jazyka, který – co si budeme nalhávat – nikoho ve světě nezajímá. Arbes je více než Brown a stokrát více než televizí tak milovaný Arnošt Vašíček, upadající nemilosrdně do tvrdé duchařiny, aby tak dosvědčil, kam až jsme došli.
Číst Arbese a pochopit Arbese nutně vede k tomu zděsit se – a nazřít, že v Arbesovi byl nerozpoznán ne Brown 19. století, ale spíše Eco, Borges či Kundera 19. století.
O čem je Svatý Xaverius? Arbes želbohu není tak profláknut, abychom se mohli spolehnout na čtenářovu vzdělanost ohledně syžetu. Proto si připomeňme stručně děj: Vypravěč (bezejmenný) je jednoho večera omylem zamčen v kostele svatého Mikuláše na Malé straně. Ke svému překvapení zde před obrazem svatého Xaveria potká podivného muže, který obraz bedlivě studuje, a který je kupodivu postavě na obraze zázračně podobný (mimochodem, tuto věc Arbes v románu nikde racionálně nevysvětlí). Po jistém čase se vypravěč dozví, že tento muž je úředníkem, prazvláštním samotářem, a že je obrazem svatého Xaveria posedlý ze zcela specifického důvodu. Jeho babička totiž kdysi dávno posluhovala autorovi obrazu, malíři Balkovi. Zastihla ho v životní etapě, kdy propadl deziluzi, ztrátě víry, a kdy lituje, že se vůbec věnoval zbytečnosti jménem umění a nikoli vědě (jak mu doporučoval v mládí jakýsi moudrý Eleazar). Těsně před smrtí Balko prozradil posluhovačce, že do obrazu svatého Xaveria zakódoval jakési obrovské tajemství, nestihl jí však vysvětlit jaké. Posluhovačka tedy obraz celý život posvátně uctívala a předala zvěst o tajemství své dceři. Ta pak poslala tuto zprávu, jako jakousi rodinnou tradici, i svému synovi, jímž je právě úředník Xaverius. Ten pochopí věc tak, že v obraze je zakódována cesta k jakémusi obrovskému pokladu zakopanému kdesi na území Prahy. Obraz celý život studuje, přeměřuje, hledá jeho geometrické zákonitosti a jakési tajuplné značky na něm. Nakonec dospěje k přesvědčení, že dešifroval, kde je poklad zakopán – na pražských Malvazinkách. Najde zde místo s podezřele měkkou půdou a jedné noci tam jde spolu s vypravěčem kopat. Skutečně přitom najdou jakousi zrezlou krabici, o níž se domnívají, že je plná diamantů. Přitom se však Xaverius nesmírně poleká (kvůli zvláštní záři, již způsobí chemická reakce jednoho z vykopaných nerostů) a uteče i s krabicí. Vypravěč pak o Xaveriovi dlouhá léta nic neví. Potká ho až po letech, zcela zuboženého, ve vídeňské věznici. Dozví se, že v krabici byla kdysi jen málo cenná sbírka minerálů, a že Xaverius později nalezl dopis malíře Balka, který vysvětloval, že do obrazu nezakódoval cestu k pokladu, ale své přesvědčení, že smysl má jen život oddaný ideji. Slyší také, že Xaverius byl uvězněn kvůli podezření z krádeže v kostele svatého Mikuláše, které nedokáže vyvrátit, neboť kdysi vymámil klíč od zákristie od tamního kostelníka, aby mohl studovat po nocích tajemný Balkův obraz. Vypravěč se sice pokusí Xaveria osvobodit, když je připraven dosvědčit jeho nevinu (krádež se měla odehrát právě onu noc, co spolu kopali poklad na Malvazinkách), ale těžce nemocný Xaverius před svým očištěním umírá. Před smrtí ho vypravěč konejší: věří prý, že v obraze přeci jen je zakódováno veliké tajemství, jen ho Xaverius špatně pochopil. Když se pak vypravěč navrátí do rodné Prahy, jde se znovu podívat na ten záhadný obraz, který pomátl mysl jeho příteli a ve vzteku po něm dokonce mrští nůž. Obraz se mu však „naštěstí nepodaří zasáhnout“, jak říká kupodivu sám vypravěč.
Ano, hlavní hrdina má pravdu, když svému umírajícímu příteli říká, že špatně pochopil dědictví, jehož se mu dostalo, že měl mu rozumět mnohem symboličtěji. Čeho je ale symbolem obraz Svatého Xaveria? Nuže přeci celé evropské kultury, Evropy jakožto druhu civilizace.
Tato civilizace rodí se z podivností (obraz byl v zásadě mystický, mystikou však pokrokář Arbes pohrdal) a ukrutností (reálný Xaverius byl fanatický jezuita obracející na pravou víru nebohé Indy). Arbes však v románu (pro nějž Neruda vcelku zbytečně vymyslel umenšující novotvar „romaneto“, jak známo) vyslovuje přesvědčení, že tyto podivnosti a ukrutnosti koneckonců nejsou podstatné. Že navzdory těmto ohavnostem je v evropské civilizaci skryto jisté tajemství, jež jí činí zcela výjimečnou a předurčující ji dojít až tam, kam žádná civilizace předtím nikdy nedošla a dojít nemohla. K něčemu, co se vymyká z osudu „věčného návratu“, a co mění lidskou situaci jaksi zásadně. Jednotlivé postavy, které s obrazem přicházejí do styku, symbolizují celé epochy, či přesněji typy reakcí na toto tajemství, na tento specifický civilizační model, jemuž říkáme Evropa či Západ. Nejtajemnějším se jeví sám tvůrce obrazu malíř Balko. Zajímavé na něm je, že není dle všeho nijak věřícím. To je dosti pozoruhodné, uvážíme-li, v jaké době má tvořit, a jaké dílo vlastně tvoří. Arbes však konstruuje Balka právě v této podobě, neboť je dle mého soudu přesvědčen, že na počátku naší civilizace nestojí víra a mýtus (ač se opak zdá pravdou), ale jakýsi utajený skepticismus či ateismus. Tento tajný ateismus v kořenech Evropy může mít snad i židovský kořen (jak naznačuje zvláštní postava Eleazara, na níž se Balko stále odvolává), ale to není koneckonců podstatné. Jisté je, že Eleazar Balkovi vlastně říká: měli jsme se jako civilizace od počátku vydat cestou rozumu. Ale to nebylo z nějakého důvodu možné. Zda nešlo rozumovou cestou jít kvůli iracionalitám a citům davu, či z jiného důvodu, třebas jakéhosi vnitřního chorobného sklonu samotných velkých zakladatelů, není jasné, nicméně Arbes dává najevo přesvědčení, že tento eleazarovský rozum, tento anti-mýtus, tato anti-magie, je přesto v dějinách Západu stále rozhodujícím aktérem, že jimi teče jako podzemní řeka, že je vepsán i v nejmystičtějších gestech, že je tajnou linkou na všech „svatých obrazech“, a že tato podzemní řeka nutně musela jednoho dne vyvřít na povrch dějin a zahájit moderní éru, která – na rozdíl od všech ostatních civilizací – je v Evropě skutečně doma, pouze zde skutečně navazuje a nejen rozbíjí staré posvátno.
Koncepce dějin nikoli neznámá – formulovala ji evangelická teologie 20. století (Karl Barth, Ladislav Hejdánek), ale Arbes ji vyslovuje již roku 1873…
Balko vystupuje v románu v jedné – byť snové – scéně i jako ďábel. Zde jako kdyby Arbes přiznával stín, který onen rozum zvláštního ražení, rozum evropský, tak podivně propletený s nerozumem, vrhá. Jistý destruktivní rys oné mocné řeky skutečně nelze popřít. Její dravý tok umí plundrovat a Arbes to obrazem obskurního ďáblíka přiznává. Duch Západu má v sobě zvláštní, odolný virus sebeničivé iracionality. Ale Arbes v tohoto ducha s nudlí u nosu přesto věří, jeho vztah ke Svatému Xaveriovi je dnes tak málokdy vídaným přihlášením se k evropskému vlastenectví (které nikterak nesouvisí s aktuálními tupými euro-spory a anti/euro-tábory). Přihlášením neplytkým a hluboce zasvěceným.
O tom svědčí i to, jaké postavy nechává Arbes ke Svatému Xaveriovi přistupovat. První je babička úředníka Xaveria, posluhovačka Balkova. Ta vnímá tajemství Evropy čistě mysticky. To, co je v jádru proti-mystické, o to sveřepěji mysticizuje a činí z „evropství“ čistý fetiš. Podstatou fetiše je, že nikdy nevypustíme džina z lahve, nikdy nepropátráme, co vlastně fetiš fetišem činí, a tím ho uchováme zakouzlen. Babička reprezentuje „první evropskou generaci“, prapočátek žido-křesťanské evropské civilizace kdesi v postřímských časech, kdy na ruinách impéria Pavel zakládá univerzální církev, s jejím mocenským pojetím víry a verbováním mas, které se s jádrem (řekněme biblickým textem, jejž snad reprezentuje Eleazar) v podstatě ani nedostávají do styku, neboť jsou ostatně negramotné. „Víra stačí“, slibuje Pavel těmto masám, což je sice hrubá a anti-evropská lež, ale politicky dosti účinná. Právě tuto Evropu reagující na evropské jádro poněkud legračním vypjatým gestem víry („věřím v Evropu, i když nevím, čím vlastně je“) reprezentuje babička úředníka Xaveria.
Její dcera, Xaveriova matka, představuje generaci druhou. Xaveriova matka již dle vyprávění nebyla tak zbožnou, již nevěřila v „mysterióznost mystéria“, ale stále věřila v existenci mystéria, v to, že Evropa je cosi výjimečného a důležitého, a že je třeba tuto zprávu předat těm, co přijdou po nás. Xaveriova matka představuje pozdně středověkou, řekněme renesanční Evropu. Tato Evropa již odmítá se zmítat v blátě při mystickém záchvatu, ale stále ještě neví přesně, kým je. Chce „někam jinam“ a „něco jinak“ (nejčastěji se tato vzpoura realizuje jako „návrat ke starému Řecku“), ale přesto se stále drží v žido-římském koridoru, maluje po stěnách paláců a chrámů otrhané proroky a anděly, ač se zdá, že vlastně netuší proč.
Modernitu pak reprezentuje sám úředník Xaverius. Ten již plně odvrhne andělskou veteš, a přeci právě proto je zdaleka nejvíce podoben Svatému Xaveriovi na obraze, jak tvrdí Arbes, neboli zdaleka nejvíce zosobňuje podstatu Evropy, od jejích počátků utajeně přítomnou a nyní konečně osvobozenou z pavlovských politických her a andělíčkářských manýr. Potíž je, že Xaverius, ač bytost rozumová, analytická, příkladně individualistická, čili ideálně evropská, jaksi stále nerozumí sám sobě. Pochopí sice, že Evropa je prostoupena gigantickým tajemstvím, tajuplným příslibem, že v ní dříme epochální potenciál, ale vnímá tento příslib příliš ploše. Hledá poklad. Drahé kameny. Myslím, že můžeme směle předpokládat, že Arbes symbolem pokladu míní bohatství a blahobyt. Ideu, že prosté nakupení hmotných statků, ekonomického blahobytu, je tím velkým vykupitelským řešením. Ideu, že kvantita jednoho dne zázračně přeskočí v kvalitu a dosáhne tak onoho velikého zlepšení lidské existence. Jenže, pokrokář Arbes již roku 1873 ví, že to se nestane. Že tento program může vyústit v nejlepším případě ve shromáždění sbírky nijak zvlášť drahých (i když trochu přeci jen) kamenů a tuší dokonce, že tento přehmat bude záminkou k jakési strašlivé obžalobě z okradení lidského rodu – zde jako by tušil mohutnou vlnu toho, čemu se v rétorice pokrokářů odjakživa říkalo „reakce“. Jako by v uvěznění a utýrání Xaveria předvídal Arbes nástup agresivního neo-mýtu. To, že se tento nástup odehrál, uznáme asi všichni, jediné na čem se neshodneme je, kde má hranice. Zda si vystačíme s reakcí fašismu, anebo k neo-mýtu přičteme i Stalinovu paranáboženskost, Junga, Tolkiena, C. S. Lewise, maffesoliovský tribalismus, iracionalitu byrokratických a marketingových kolosů, Timothy Learyho, New Age či třebas scientologii.
Pozoruhodné je, že Arbes jako by předvídal i nutnou „postmoderní“ reakci na evropské tajemství, onu postmoderní evropskou sebekritiku a sebenenávist. Hlavní vypravěč, čtvrtá a finální figura, která v románu k obrazu přistupuje, se v samém závěru pokusí obraz zničit, mrští po něm zlostně nůž. Avšak sama nakonec konstatuje, že se jí obraz „naštěstí zasáhnout nepodařilo“. V tom se dobře zračí ambivalentní pocity intelektuálních kritiků Západu, kteří proklínají jeho hříchy, avšak zároveň jsou bytostnými Zápaďany, nedokázali by ani den přežít bez zeminy Západu pod svýma nohama a kdesi hluboko v sobě jsou jeho největšími věřícimi.
Další postavu již Arbes k obrazu přistoupit nenechá. Na další postavu se stále čeká i v dějinách.
Xaverius – aspoň dle Arbese – byl nevinný. Moderní rozum, který byl utýrán v celkem humánním c.k. vězení, je v jeho pohledu pravým mučedníkem, byť k umučení odsoudil sám sebe svou slepotou. Xaverius, bloudící a chybující, měl přese všechno pravdu, vzkazuje nám Arbes ve svém velikém díle. Evropa je přeci jen tajuplný projekt, a toto její tajemství souvisí přeci jen s rozumem a nikoli jeho popřením. Jen jsme to celé pochopili špatně. Ono veliké zlepšení lidské situace nesmí tkvět jen v kupení bohatství. Či v Růstu, jak by řekli dnešní filozofové. Potřebujeme ještě vyšší a čistší rozumovost. Ten poklad tu někde je, ale v HDP nespočívá (či nejen v něm). Je tím pravým pokladem bičování k pokroku technologickému a vědnímu, jak by naznačovala slova Eleazara našeptaná mladému Balkovi? Anebo je to ještě jinak? Lze z evropského rozumu vydolovat ještě více? Kde jsou hranice zázraku rozumu?
Obraz Svatého Xaveria stále čeká na oko toho, kdo prohlédne tajuplnou šifru, poselství v něm vepsané. „Šifra mistra Arbese“ si roku 1873 moudře netroufá vyslovit v této věci poslední slovo. To slovo musí se teprve zrodit, tuší Arbes.
Ten obraz v chrámu sv. Mikuláše na Malostranském náměstí v Praze stále visí. Arbes si ho nevymyslel. Každý se na něj může jít podívat, a každý se může pokusit z něj vyčíst to veliké evropské tajemství. Takové obrazy svatých Xaveriů jsou všude kolem nás. Každý záhyb evropské všednosti, evropského civilizačního stylu, je takovým obrazem. Zatím Xaveriovo tajemství nikdo asi nevyslovil úplně čistě, nahlas a zřetelně. Anebo v tu pravou chvíli na pravém místě. Ale na to, že k tomuto vyslovení byla napsána předmluva v češtině, můžeme být hrdi.

Tento text vyšel ve zkrácené podobě v literární příloze Lidových novin Orientace.

Autor: David Gross

Foto: wikipedia.org