ESEJ: Epocha hysterické lhostejnosti

Posledním způsobem, jak se ubránit nějaké nepříjemné skutečnosti, je její všeobecné přijetí. Dokud lidé odmítali přijmout skutečnost nevědomí, byla teorie nevědomí nebezpečnou a rozvratnou. Ve chvíli, kdy moderní masa nevědomí přijala jako „fakt“ – „aha, no jo, tydlety oidipáky, komplexy, blá blá – a co s tím?“ – našla konečně způsob efektivní obrany. Tak je to se všemi revolučními myšlenkami. Patří k nim i pojem Marshalla McLuhana „globální vesnice“.

To, jak se pojem „globální vesnice“ stal všeobecným, napovídá, jak lobotomizován byl. Byl přijat jako samozřejmost, protože byl bezpečně zploštěn. Každý novinový žvanil vám dnes bez obav řekne, že žijeme v globální vesnici, a míní tím, že v této vesnici jsme všichni propojeni. („aha, no jo, tydlety internety, fejsbůky, blá, blá – a co s tím?“) Jenže původní McLuhanův pojem hovořil o něčem jiném než o propojení. Hovořil o odsouzení k účasti. A s ním spjatém, paradoxním, odsouzení k nečinnosti. A to je ve chvíli, kdy marně přemýšlíme, jak vrátit do dějin nějakou tu možnost něco změnit a vychýlit tunový kolos moci z jeho trajektorie, dost dobrý důvod vyštrachat ze sutin poznání ten starý pojem a znovu se podívat, co to ten klasik vlastně řekl.
*
Podle McLuhana je globální vesnice vesnicí především proto, že je stísněná: Není v ní úniku před obrazem druhého. Před pravdou, chcete-li.
Džentlmen z Royal klubu 19. století nebyl žádný hlupák. V jistém smyslu nad námi, postmoderními nerváky, čněl – měl nepochybně pevnější já, jasnější hodnotovou orientaci, věděl kým je a jeho klid, chlad, tvrdost, schopnost odstupu a rozvahy tvořily kulturu, která převyšovala kulturu naší. Džentlmen z Royal klubu byl nicméně odsouzen do svého světa. V tom byl jeho handicap.
On si byl dobře vědom existence bídy a vykořisťování, dokázal nejspíše tento problém analyzovat, ale nikdy bídu opravdu neviděl. Byl si vědom násilí války, ale nikdy žádnou neviděl. Věděl o tom, že existují vrstvy, které jsou hrubé, tupé a nebezpečné, ale pokud omylem nevstoupil do špatné čtvrti, mohl se jim vyhnout. Věděl velmi dobře, že v lidské senzualitě číhají temné síly, perverzní fantazie, homosexualita, masochismus. Možná, že se v soukromí těmto radovánkám dokonce oddával, ale nemusel žít ve světě perverze, homosexuality či masochismu.
My, lidé v globální vesnici, jsme patrně méně vzdělaní než džentlemen z Royal klubu, ale cizím světům se vyhnout nemůžeme. Televize a síťová média nás jimi bombardují s fanatismem kamikadze. Nejspíše dokážeme problém vykořisťování a nerovnosti vidět mnohem méně jasně než výše zmíněný džentlemen, ale obraz nespravedlností nám byl nevyhnutelně napumpován do hlav. Všichni známe obrazy černoušků s nafouknutými bříšky, obrazy žebráků na kostelních schodech, obraz Quasimoda, jemuž se vysmívá tupý dav, obraz židovských dětí s vytetovaným číslem, obraz pralesa zasaženého Napalmem. Ty obrazy pocházejí tu z reklamy, tu z dokumentu, tu z barvotiskového prvorepublikového kýče, tu z propagandistického filmu 50. let. Je úplně jedno, jak moc jsou legitimní. Podstatné je, že jsou všechny úplně stejně neodbytné. Nelze je nevidět, nelze je nemít v hlavě.
Džentlmen se jim vyhnout mohl, v Timesech bez fotografií nebyly. Nebyly tam ani kočky v latexových kozačkách, ani průvody teploušů, ani poselství fotbalových chuligánů. Jenže my to všechno budeme mít kolem sebe vždy, i kdybychom najust neměli doma televizi a v životě nezapli internet. Protože, když v těch kozačkách odkoukaných z porna přijde převzít cenu známá zpěvačka a bude to v televizi, zítra v těch kozačkách přijde do práce naše kolegyně. A pozítří přijde v hadrech (a nařaděných idejích!) násilnické subkultury, kterou jí zprostředkoval imejdžový průmysl šmejcící ve všech temných záhybech kultury, aby z nich vysál dráždivé štávy. Obrazu cizoty a stínu neunikneme – protože žijeme v globální vesnici. Strukturované město vysoké kultury v tuto vesnici uvadlo.
Klíčovou roli přitom hrají producenti obrazů, nová komunikační média, která se stala extenzí, rozšířením, naší centrální nervové soustavy a my s tím nic nenaděláme.
*
Ovšem nyní pozor. Je zde jedna past. Mohli bychom si totiž myslet, že odsouzení k participaci má nesmírně osvobozující účinek. Že nás přinutí vidět pravdu a pravda přeci léčí. Že dá existenci dosud neviditelným menšinám a neprivilegovaným, a tedy jim dodá hrdost, ba hlas či „reprezentaci“. No, ono to tak trochu takhle funguje. Všechny ty seriály, které nám daly nahlédnout do dosud tajuplných a neviditelných ložnic gayů, Židů, černochů, nebo do pocitů žen, této „většinové menšiny“, těmi svými humanistickými obrazy („vždyť jsou to lidé jako my“) přispěli k takovému jakémusi jakoby osvobození. Jenže je v tom háček a právě McLuhan ho znal. Ve světě, kde se nelze pravdě vyhnout, pravda přestává osvobozovat.
Obrazy již nedokáží probouzet, i ty nejděsivější již jen uspávají. V globální vesnici, v prostoru totální participace, počíná participace ubývat. Jinak tuto vesnici, kde není kvůli obrazům cizoty k hnutí, nelze ani snést. Odstup nahradilo znecitlivění. Jsme odsouzeni k pravdě a pasivitě. Žádná pravda již není revoluční, otřásající. Všechny již jen plynou do nicoty.
Známe důsledky svých činů, máme ve svém vědomí ke svému užívání automobilu či pet-lahve pečlivě přiřazen příslušný otřesný obraz (kormorán ulepený ropou, měsíční krajina povrchového dolu), ale ten námi již skutečně otřást nedokáže.
„V elektrickém věku, kdy jsme (…) vtaženi do celku lidstva (…), nezbytně hloubkově participujeme na důsledcích každého svého činu. Už není možná povznesenost a odstup západního literárního člověka,“ jenže „jak postřehl Nietzsche, porozumění znemožňuje činnost,“ jakýsi „cenzor chrání naši centrální soustavu hodnot a naši fyzickou nervovou soustavu prostě tím, že zážitek (nového, cizího, bolestného) značně ochlazuje. (…) Je-li naše centrální nervová soustava rozšířena a nechráněna, musíme ji otupit, jinak bychom zemřeli. A tak věk obav a elektrických médií je také věkem apatie,“ napsal McLuhan.
Ano, globální vesnice, jejíž občanství nemůžeme odmítnout, plodí nakonec lhostejnost. Víme příliš mnoho, než abychom na to mohli reagovat.
Freud tomu říkal „hysterická lhostejnost“. Hysterik vám bude zcela uvolněně a s klidem vyprávět, že měl představu, jak podřízl pravou rukou babičku. Pak mu tato ruka náhle ochrne a on se svítícíma očima bude na tuto ruku ukazovat a říkat: „Vidíte? Není to pozoruhodné?“ Totální účast nutně plodí lhostejnou příšeru. Příšeru, co vše ví, a nic jí to není platné, nic se sebou nezmůže.
*
McLuhan je tak skrytý prorok apokalypsy. Zuřivý kritik Západu v masce jeho advokáta. (To už tak bývá, známe též řadu advokátů Západu v masce zuřivých kritiků). Analýzou dynamiky našeho světa odkryl tajemství vzniku neschopnosti se hýbat.
Jenže, co s tím? Jak vrátit do historie revoluční, otřásající pravdu, a s ní možnost změny, schopnost akce? Snad jedině tím, že vezmeme právě McLuhana velmi vážně. Že opravdu uvěříme v to, že jsou ještě jiná Já než ta aktuálně epochální, a tato jiná Já, že lze stvořit způsobem komunikace. Možná i komunikace se sebou samotným.
Chceme-li revoluci, potřebujeme „člověka knihy bez knihy“, schopnost literárního odstupu aniž bychom opustily post-literární svět. Potřebujeme vykřesat uprostřed výhně obrazů staré Ego z Royal klubu, které díky (a nikoli navzdory) svému racionalistickému chladu opravdu nelhostejně přečte obrazy, které nás obstoupily. Jen toto staré moderní Ego může dovolit obrazům ho dobýt a oživit. Ego post-moderní nemůže být obrazy dobyto, je jimi totiž zavaleno. Být k někomu přimáčknut je něco jiného než někoho nechat do sebe vstoupit. Ty stavy jsou zcela inverzní a v pochopení této nečekaně nesmiřitelné polarity spočívá naše budoucnost.
Jak začít tvořit staré Já, které nás vykoupí? Nevím. Možná bychom si měli vyčistit boty. Možná si přikázat večer s knihou. Možná začít analyzovat sami sebe. Anebo to všechno aspoň předstírat. Už jde totiž opravdu o všechno.
O globální vesnici.
Která má možnost stát se globálním městem, nebo globální pustinou. Nic mezi tím.

Autor: David Gross

Foto: wikipedia