ESEJ: Emil Hakl a jeho Vagína-rakev

Psychoanalytický výklad dvou snů v románu Emila Hakla

Roku 2001 vybuchla v české literatuře bomba. Takřka mesiánská bomba. Po desetiletí nudy, bloumání a úhoru do ní vstoupil záhadně hotový prozaik – Emil Hakl. Nebýt pár tématických koulí na noze, které autor vláčí („mraky a chlast“), snad bychom o něm museli psát jen v superlativech.
Rozkročený mezi Kafkou a Haškem, možná trochu zkažený Hrabalem a Bondym, nutkavě obcházející kunderovitost (rozuměj esejističnost), a přeci k ní magneticky přitahován jako k nevyhnutelnému osudu. Autor hlubinně a tajuplně spjat s Karlem Jaromírem Erbenem – je-li Kytice (a ona je) knihou o ženství a psychóze (o tom někdy jindy), jsou Haklovy knihy – minimálně tedy první dvě – o mužství a psychóze, jsou maskulinní Kyticí v próze.
*
Ano, ústředním Haklovým tématem je pochopitelně psychóza a vše, co s ní souvisí (mateřská hlubina, droga, sen). Veškeré napětí při četbě Hakla vyplývá z toho, že tuto psychózu z jeho textu cítíme, tato propast, v níž se rozpouštějí slova a rozum, sálá své horko do naší tváře, ovšem Hakl nás dráždí tím, že se prochází po zábradlí nad touto propastí (srovnej k tomu obraz přehrady z kapitoly 59 v Sabrině Black a z kapitoly 60, kde jde hrdina po oblouku mostu). Autorova úchvatně zvládnutá písmenka, jeho oidipovská ekvilibristika, tuto nespoutanou příšeru psychózy drží v šachu, spoutává ji, neustále ji odkládá do příští vteřiny, kde znovu číhá autor s dalším zažehnáním. Jeho text je krasobruslením po horké objímce žárovky neschválené EU, při němž se v každé chvíli hraje o shoření i piruetu současně.
Jistě Charles Mauron označil každou uměleckou tvorbu za „kontrolovanou psychózu“, za rozumovou expedici do říše „opuštěných mechanismů“. Nicméně Haklovo psaní je specifické tématizací tohoto základního vzorce. Takový je alespoň základní pocit nad prvními dvěma knihami autora.
O tento celostní pocit mi však dnes nejde. Potřebujeme se ho jen hluboce nadechnout, neboť se budeme potápět k detailu na dně textu. Ke dvěma perlorodkám, které čekají na své vybrakování, ke dvěma snům z Haklovy druhé knihy Tajná schránka Sabriny Black, které najdeme v kapitole 75. Legitimnost výkladu těchto dvou snů bude založena na důvěře v autorovu pravdomluvnost, pokud jde o detaily snu a alespoň přibližné zachování životního kontextu, v němž se objevily.
*
Samozřejmě, vykládat cizí sny bez asociací snícího, navíc sny literárního hrdiny, je nebetyčná pitomina. Asi se na poli psychoanalýzy i literární teorie nejde lépe zesměšnit. Sám Freud před tímto přístupem ke snu vždy varoval a posmíval se kupříkladu bretonistům, kteří se o podobné kousky pokoušeli. Ale těžko se ubránit jistému surrealistickému pokušení, když se zdá, že výklad nám zprostředkovává psychologické poznání, které není tak úplně samozřejmé, známé a uvědomované. Myslím, že dva sny Haklovy postavy nám prozrazují cosi velmi podstatného o psychické roli vagíny a jejího vztahu k mužské sexualitě, psychopatologii a imaginaci.
Na hrdinovi ze Sabriny překvapuje z psychologického hlediska jedna věc. Stojí na prahu psychózy, a přitom se jeví být zcela genitálním. To – minimálně pro psychoanalýzu – jaksi nesedí. Poukazy k psychickému zhroucení hrdiny uprostřed románu jsou bezprostřední a nezastírané („Občas jsem vyskočil, mlátil pěstí do stěn a vykřikoval: Svině zkurvený! Všichni sme pro vás dobytek. Já tady nejsem vod toho, nejsem a nebudu se s váma vůbec bavit. Táhněte všichni do hajzlu!“), zdůraznění jeho pojetí sexuality jakožto vsunutí penisu do vagíny, a to ve stejné době, kdy dochází ke zhroucení, však také („Měla malou a pevnou frndu, ke které mě to neodolatelně přitahovalo. Už ta její vůně, kterou jsem pak celý den nosil na sobě a v sobě, mě uklidňovala. Takže to skončilo zase tím, že jsem jí ze všech sil drbal bobra… Klid, jako bych se dostal do oka uragánu…“) Ovšem nelze snít o cestě ven a zároveň o cestě dovnitř, o prostém šukání do vagíny – to je jako kdyby astrolog zjistil, že zrozenec v Panně nemá tužky srovnané podle velikosti. Cítíme v tom jakousi psychologickou lež. Myslím však, že nejde o autorovu neupřímnost. Troufám si říci, že Hakl je naopak zcela upřímný, že by se neodvážil položit na oltář textu smyšlenku, neboť tento oltář je mu skutečně oltářem, oběť na něm ho drží mezi námi, nad propastí – jako snad i jiné autory. Klíčem k psychologické záhadě Haklova hrdiny je pochopení, že jeho koncepce vagíny je zcela specifickou. Vagína není jeho vykoupením, ale symptomem. Drápkem psychózy, nikoli dračím uzlem držícím v normalitě. V Haklově psaní nikdy nevítězí život, ale text sám. Jen sám text je oním otcovským, zákonným, spásným lanem, na němž visí špión Hakl, spuštěn do podsvětní říše, nedotýkaje se však nohama povrchu z tekutých písků. Vagína k tomuto životnému, spásnému, řádnému nemůže patřit, patří naopak k druhé straně. Už první sen z kapitoly 75, sen, který přichází bezprostředně po souloži, o tom myslím hovoří jasně.
„Šel jsem přes mokrou, podmáčenou louku. Tráva byla hustší a hustší, až jsem se nakonec prodíral džunglí měkkých, navzájem propletených divokých trsů a sítin. Nakonec jsem došel k malému jezírku, uprostřed kterého byl travnatý ostrov. Vlezl jsem do vody, ale byla moc mělká na to, aby se v ní dalo plavat, a tak jsem se k tomu ostrůvku brodil. Nohy se mi bořily do zpuchřelých kusů dřeva a vázly v jakýchsi bahnitých, slizských srágorách. Cítil jsem, jak jsem si sem tam o něco rozřízl chodidlo. A když jsem se konečně vyškrábal na ostrov a rozhlédl se, tak jsem to viděl… Kolem dokola byly těsně pod hladinou naskládány dřevěné rakve, jedna vedle druhé, a z těch, které jsem před chvílí prošláp, se valilo husté a kalné bahýnko, které vypadalo, jako když se do dřezu se špinavou vodou vysypou rozmačkané sardinky.“
Kontext, tedy to, že ke snu dochází bezprostředně po souloži, a jedna volná asociace, kterou nám autor v popisu nabízí – více než výmluvné sardinky – nám prozrazují, že sledujeme sen o vagíně. Slizkost, podmáčenost, hustá tráva (rozuměj ochlupení) tak získávají svůj celkem jednoznačný smysl. Rozřezávání chodidla poukazuje nejspíše ke kastraci, ale to pro dnešek vynechejme. Taktéž z freudovského hlediska zcela očekávané spojení vagíny s čímsi hovnivím (srágory, bahýnko) – vzpomeňme Freudův názor, že zájem o vagínu vzniká u muže z pozornosti k análnímu otvoru – nebude pro svou samozřejmost dnes předmětem našeho zájmu. Co nás však musí zarazit, a co nese zcela specifický, ba objevitelský význam, je spojení vagíny a rakve. Aby bylo jasno: pokud jde o tvar, prostorové uspořádání či materiál, žádné překvapení se z hlediska freudovského výkladu snu nekoná (materiálem míním Freudův názor, že dřevo ve snu zastupuje ženství). Já se přesto domnívám, že zvláštní situace hrdiny – balancování na hrázi psychózy a jeho souběžná spásná genitalita – nám naznačují, že v rakvi je ještě jeden význam. Tato vagína není jen tak ledajakou vagínou. Je to skutečná vagína-smrt, vagína jako reprezentantka psychózy, vagína-pramatka.
Ani spojení pramateřského s psychózou není nic zvláště objevného, ale spojení šukání vagíny s psychózou ano. Neodvážil bych se k tak divoké konstrukci, kdyby v kapitole 75 nebyl popsán další sen, který se hrdinovi zdá poté, co je probuzen partnerkou ze snu o rakvích, opět ji obhospodaří a vzápětí ihned znovu usíná. Dle Freuda mají sny jedné noci vždy společné téma, které je však nahlíženo pokaždé z úhlu jiné psychické instance. Časová a situační blízkost, dosvědčená hrdinou, nám dává nárok tvrdit, že i druhý sen je o vagíně-rakvi, ale mluví se o ní „jiným jazykem“: „Zdál se mi další sen, a sice, že si to rozdáváme znovu. Ale bylo to nějak nepohodlné. Trochu, jako bych měl jednu nohu navíc. Nepřestávaje přirážet, podíval jsem se, co mi to tam překáží. A zděsil jsem se: spatřil jsem jakési kňučící a sténající, hrubě chlupaté dítě, které jsem zběsile pigloval. To dítě leželo mezi mnou a Sylvou a teprve pod ním vykukoval její bledý obličej, ty její oči, které mne úporně pozorovaly. Jenže jsem v tom byl příliš namočený, abych přestával. Zaostřil jsem, a tu jsem to uviděl: šoustal jsem velkou, rychle oddechující fenu, a ta fena při tom Sylvě hladově lízala píču.“
Opět pomiňme jakési zoufalé popírání kastrace („jako bych měl jednu nohu navíc“), stejně tak zaplašme úvahy o „pedofilii“ či „zoofilii“ ve snu. Víme, kdo je „chlupaté dítě“, víme, kdo je „fena“. Jistěže je to sama vagína. Ale povšimněme si její pozice: tato vagína hrdinu odděluje od vagíny skutečné. Je to vagína vydělená z ženy, vagína jako osamostatnělý fetiš, vagína iredentistická, na ženě nezávislý předmět. Nyní více chápeme symbol rakve. Ne, v prvním snu nešlo tolik o pramatku, šlo o to naznačit, že vagína, s níž ve skutečnosti haklovský hrdina šoustá, nese stín pramatky, stín smrti, stín psychózy. Jde o to, že hrdina zaměnil propast za vagínu. Odseparoval vagínu z těla ženy, skřížil ji s ideou smrti-psychózy, a to mu umožňuje vyjevovat se zcela genitálně. Ve skutečnosti však nesouloží se ženami, souloží s rakví-fenou, která ho od ženství odděluje. Freud měl tedy přeci jen pravdu – genitalita a psychóza se pospolu vyskytovat nemohou. Vagína-rakev je dobře utajená perverze v Haklově psychotické krajině, přesněji při jeho provazochodecké ekvilibristice na zábradlí nad údolím této krajiny.
Vagína-smrt, vagína-macocha, vagína-psychóza, vagína-fetiš, vagína-fena dává také jedině porozumět té nehoráznosti, že Hakl svou knihu nazval Tajná schránka Sabriny Black, dle dvakrát krátce citované (!) časopisecké rubriky jakési dominy. Ony dvě krátké citace jsou vlastně jakýmsi třetím snem z řady, jakýmsi třetím scházejícím korálkem za sen o rakvích a sen o feně. Co ve freudovském výkladu snů znamená „schránka“, jistě všichni odhadnete. Proč „black“ a proč domina, je snad už nyní také zřejmé. „Black“, temnota, to je ona macocha, domina je ona sado-anální smrt, ona rakvárna uvnitř vagíny pojaté určitým způsobem, vagíny přetažené do psychotického univerza, které autor precizně konstruuje z řádu písmen, aby toto univerzum nemusel žít, aby nalezl možnost stát souběžně v řádu i v tomto fatálním vesmíru bez hranic.
*
Snad bych se ani neodvažoval svým nízkým pohledem poskvrnit vznešenou svatyni literární vědy, kdyby ona Haklem objevená vagína-rakev nebyla jevem obecným a nedávala nám šanci pochopit mnohem víc než jednu linii jednoho literárního díla. Vagína-rakev je odpovědí na otázku, proč k psychóze občas patří promiskuita. Tedy falešná, imitovaná genitalita. Díky Haklovy víme, že jde o jakousi rafinovanou genitalitu regresivní. Doposud jsme tuto promiskuitu chápali jako symptom nespokojenosti (prchání od objektu k objektu jakožto prchání před vědomím, že žádný objekt mne nemůže uspokojit) či jako pokus se z propasti psychózy zachránit, vydrápat se skrze sexualitu na povrch. Nyní však vidíme, jak může být genitalita zcela integrována do psychózy, jak může být řádné obcování se ženou skrze imaginaci vagíny-rakve sexuální verzí psychotičnosti. Díky Haklovy máme zmapován způsob, jak být mimo sexualitu vygradovanou verzí sexuálna.
Nově tak chápeme také normalitu – vidíme jeden její záhyb, v němž se mohou ukrývat agenti z druhého břehu. Hakl pro nás objevil jeden z těch znepokojivých záškubů lidské imaginace, který nám znepřehledňuje terén a podkopává obvyklé indikátory psychického zdraví (genitalita byla v tomto ohledu dlouho velkou nadějí).
To jistě není dobrá zpráva pro nás, kteří víme, že vymezit hranice mezi psychózou a naším světem je nutné pro jeho přežití. Je to však dobrá zpráva o naší literatuře. Naštěstí ještě máme nějakou literaturu, tedy svět, který nás předbíhá a mapuje za nás nevysmýčené kouty našich iluzí. Zaplaťpánbůh, už jsme tomu skoro nevěřili! Bralo se za hotovou věc, že tato pravá literatura je již mrtva a všichni strkáme své údy už jen do literatury-rakve. Ale jak vidno, ono se tam přeci jen ještě něco hýbe. Nejsou to sardinky z plechovky Magnesia. Ty rybičky jsou živé.

 

Autor: Robert Salus

Foto: wikipedia