ESEJ: Dvě normální zrůdy

Všichni jsme Laskátoři, nebo Chodci. Anebo Blázni. A příroda se nám škodolibě směje, ústy plnými genů.

 
Před časem jsem zde formuloval koncept Temného univerzalismu. Ten koncept je patrně pravdivý, leč v zásadě nepřijatelný, neboť přijetí pravdy brání strašlivá hradba mytologie prohlášené za myšlení samo, a to nejen mytologie nábožného typu. Temný univerzalismus (a jím vstřebané koncepty temné energie, pudu smrti a černého libida) je patrně prvním konceptem, který vyhlašuje válku nejen náboženské koncepci světa, ale i té její verzi, která se halí do pojmu „věda“.
Věda nás doposavad jen odškodňovala za zhroucení náboženství a jednoduchými rétorickými triky, tak řečenými střechovými teoriemi (typu „evoluce“), nás ujišťovala, že řád přeci jen existuje.
Jedním z ohnisek iluze tohoto řádu je i pojem psychické normality. Pojem, bez něhož nemůžeme přežít. Ale také pojem, jehož domýšlením si lze proklesit cestu k jednomu z těch „švů“ světa, k jednomu z těch nesouladů, z nichž lze vytušit, že pod iluzí Řádu žhne řád skutečný, řád temný.

Nejsilnější školou psychologickou, která nás dokáže o pojmu normality trochu poučit, je dle mne jednoznačně psychologie Margaret Mahlerové. Je nutno si však její model dítěte trochu převyprávět.
Dovolím si to takto: Normální člověk může vyrůst jen když má normální matku. Rozuměj: normálně zrůdnou matku. Kdo má extrazrůdu, má smůlu, nikdy se z toho nevyhrabe. Ale klienti normálzrůd mají jakous takous šanci.
Existují dva druhy normálně špatných matek. První typ bych nazval „pedofilní mazlindou“. To je velmi vhodný typ pro ranné mateřství, kdy je dítě bezmocné a neschopné pohybu. Pedofilní mazlinda má svého kojence jako erotickou pomůcku, či spíš jako svůj naběhlý klitoris. Miluje dotyk s ním a sní o tom, že dítě je stále její součástí. To je pro dítě velmi cenné. Vyroste z něj emocionální normál, s jistotou, že je žádoucí, žádaný, a že energie je nevyčerpatelná. Potíž je, že každá pedofilní mazlinda má problém s tím, když se dítě začne hýbat a chodit. Zraní ji to. Dítě to cítí, a to se pro něj stane traumatem. Pohyb – skutečný i myšlenkový – pro něj bude už navždy spojený s úzkostí a nejistotou. S pocitem, že něco vzácného dynamikou ztrácí. Vznikne tak zdravý jedinec s traumatem pohybu. Vztahovec. Komunikátor. Laskátor. Snivec o gemainschaftu, který tu nikdy nebyl.
Pak existuje druhá normální matka. Je to také bestie, samozřejmě. Ale jiná. Nazval bych ji „chovatelka vetřelce“. Tahle matka má problém s prvními měsíci života dítěte. Děsí ji ta jeho závislost, blízkost a dotěrnost. Nenápadně se snaží si od něj udržet odstup a naznačit mu, že nejsou jedno, což dítě cítí. Stane se to pro něj traumatem, traumatem blízkosti. Ale chovatelka vetřelce je úžasná v tom, že v dítěti stvoří čistou a nezkalenou touhu od ní utéct, dát se na cestu do světa. Když dítě cítí, že jeho touha zbavit se toho děsivě blízkého kolosu je plně komplementární s touhou kolosu zbavit se blízkosti malého vetřelce, stane se éra prvního pohybu čistou euforií. Chovatelka vetřelce jeho pohyb od ní – a každý první pohyb je vždy od matky, nikdy k ní – ocení dobrým rozmarem a znatelnou úlevou, což je zdroj normalní životní vitality druhého typu. Je to druhé psychické slunce. Chladnější a vzdálenější než slunce vymazlené, tak jakoby podzimní, ale přesto osvětlující celou krajinu života. Tak vznikne normál druhého typu. Chodec. Dynamista. Trauma blízkosti překoná vždy nějakým typem pohybu. Myšlenkového. Životního. Nebo i prostě tělesného.

Nyní jsme však u otázky všech otázek: Jak to, že příroda nepřipravila v genetickém kódu ženy mutaci, která by aspoň jedné jediné ženě umožnila být pedofilní mazlindou i chovatelkou vetřelce současně? Která by zajistila, aby se žena dokázala v tu pravou chvíli přepnout z jedné žádoucí varianty do druhé žádoucí varianty. Kde by lidský rod mohl být, kdyby měl aspoň deset procent takových Supermatek?
Potíž je, že příroda na naši normalitu kašle. Absolutní nulovost výskytu Supermatky, tedy absolutní neschopnost žen vyrovnat se s mateřstvím, je ze statistického hlediska opravdu pozoruhodným jevem. Není v tom však nic démonického. Je v tom jen cosi temného. Přesněji: temnouniverzálního. Jistě, je v tom v zásadě jakási strašlivá msta kohosi či čehosi. Od chvíle, kdy na Kulturních novinkách byl darován lidstvu pojem Temný univerzalismus, už však víme, koho, komu a proč.

Nicméně to, že nám tento temný osud přináší a zvěstuje zrovna postava ženy, to, že v zásadě existují jen špatné matky, by nás nemělo přivést k nějakému mysoginskému programu. Tvrdím, že můžeme být jako druh rádi aspoň za ty dvě variety, které umožňují vyrábět jakés takés normály se dvěma konfekčními traumaty. Blázni jsou nám důkazem, že to může dopadnout i mnohem hůř. Bláznem se stane každý, kdo dvě základní traumata nerozřeší, nebo jeho matka nejezdí ani po jedné ze dvou kolejí normálnosti, ale létá na koštěti po děsivých drahách prznitelek. Blázen je důkazem, že síly, jež v nás zápasí, neusilují o pokrok ani vyšší život či rozum.
Vyšší život či rozum mohou být vždy jen zvrhlým programem, ryze lidskou vzpupností.
Zvrhlostí, jež je naší jedinou nadějí.

Autor: David Gross

Foto: wikipedia