ESEJ: Židokřesťanská? Žido-křesťanská!

Povšiml jsem si, že konzervativní kruhy v této zemi si oblíbily slovní spojení „žido-křesťanská civilizace“. Tu prý hájí, za ni bojují, ta má být ohrožena. Já souhlasím, myslím, že tato civilizace ohrožena je, a to mnohým. Mám však dojem, že k největším hrozbám patří slepota bojovníků za „žido-křesťanství“ vůči pomlčce v onom vzývaném slovním spojení. V této pomlčce je totiž klíč k Evropě.
Naše civilizace je žido-křesťanská v tom smyslu, že v ní zuří spor čehosi židovského s čímsi, co se proti tomuto radikálně židovskému vzpouzí, a co je většinou tak či onak křesťanské.
*
V čem je západní civilizace židovská? V tom, že stojí na jistém židovském vypořádání se s náboženskostí.
Náboženskost se noří jako neodmítnutelná neopracovaná psychologická základna na úsvitu lidských dějin, na niž každá prvotní kultura musela reagovat, uspořádat se kolem ní, vypořádat se s ní – židovská kultura tak učinila ovšem zcela specifickým, nezaměnitelným způsobem, což se pro budoucí Západ stalo osudovým. V čem tato specifičnost tkví?
První židovský rys si nazvěme outsiderství či beránkovství. Herbert Lawrence v knize Apokalypsa o zrodu tohoto rysu píše: „Bůh se stal zvířetem zabíjeným a přestal být zvířetem zabíjejícím“. Rozumějme tomu citátu dobře: Náboženství bylo původně reakcí na jakousi velikou úzkost člověka, na strach z jakési veliké síly, před níž se chvěl. Této síle je takřka ve všech kultech přinášena oběť, aby byla usmířena. Židé však intelektuální prací provedli pozvolna složitou a podivuhodnou transformaci. Bůh již není spatřován na nebesích, ale v tom, co je obětováno. V tom nejubožejším, nejzoufalejším a nejslabším, v obětním beránkovi. Tím beránkem se stává celý národ, a proto se Židé v prorocké éře dožadují trestu a prohry, proto rozpoutávají bouři sebekritiky a sebenenávisti. Proto vymýšlejí nezaměnitelnou „lásku k prohře“.
Křesťanství tohoto rysu využije. Jen v tomto kontextu se může velkým mistrem stát tesař prorokující pád chrámu a soudný den, jen v tomto kontextu dává smysl, že bůh je obětovaný beránek. Beránkovství je však již ve středověkém křesťanství překroučeno v mučednictví, v obludný nekrofilní masochismus, čímž je připraveno jeho historické vyřízení a vyřazení. Protestantismus se pokusil „židovství“, včetně outsiderství, v křesťanství znovuobnovit. Ne zcela úspěšně, chopila se ho tedy modernita jako taková.
Evropa díky tomu stojí na židovském outsiderství, odtud její víra, že z jakéhosi okraje přijde znovuoživující slovo. Že řešení je v odpadu (proletariát). Odtud její nekonečná sebereflexe a sebekritika, ano i sebenenávist. Odtud neustálé odhalování „krize“ a „úpadku“. Odtud láska k nízkosti, ke všem těm klukům s kytarou, prokletým básníkům, umolousaným filozofům.
Jenže jsou zde protipohyby, které se snaží tento rys Západu vymazat, protipohyby, které zbožňují trůn a centrum, bohem pomazané krále, bohem pomazané úspěšné. Které sebekritiku nazývají zradou a píchají do její figurky špendlíčky. Právě konzervativní křesťanství je zosobněním tohoto protipohybu, a je tak rovněž maximálně protižidovským – avšak nelze říci protizápadním, neboť civilizace je vždy spor a Západ opravdu není židovský, je žido-křesťanský, a tedy definovaný právě napětím mezi židovským a tím, co ho popírá.
*
Druhý židovský rys si nazvěme ateismus. Ten má několik aspektů. Jeden pojmenoval Jerome Lindon ve studii věnované biblickému Jonášovi jako „zrada boha“. Nebyl to snad ani Jonáš, kdo učinil tento náboženský objev, ale zase ho hezky ilustroval: Když mu Bůh vydal rozkaz jít obracet hříšníky do Ninive, prchl Jonáš od Boha a odjel na druhou stranu světa, do Terstu. Velkou oklikou (v níž nechybí známé polknutí velrybou) sice ninivské jaksi vykoupí, ale v podstatě jeho strategii nelze popsat jinak, než že největší věrností Bohu je radikální nevěra, radikální ateismus.
Křesťanství tuto linii již ve svých gnostických počátcích přetnulo, tak trochu s ní koketovala později protestantská teologie, ale čistě se jí chopil moderní Západ a i bigotní věřící dnes s Bohem zacházejí jako s plyšovým medvídkem, dělají si s ním v podstatě, co chtějí – proto může Petr Nečas na pohřbu teroristy říct, že si je jistý, že terorista u božího soudu obstojí. Skutečně věřící by si nemohl troufnout něco takového vyslovit, zmrazen bázní před nevyzpitatelným všemohoucím, ale Nečas zkrátka jen zaujal židovský postoj, v němž Bůh nakonec není vůbec ve hře, zbývá jen politika, a to je božské.
S tím souvisí též to, co A. Miyani v knize Hyksové a svět Bible nazval „odvolatelnost smlouvy“. To je druhý velký židovský objev, druhý aspekt západního ateismu: Místo bezpodmínečné víry a magického udobřování nastupuje smlouva s Bohem. Pokud ji Bůh poruší, je vypovězena – dále v něj netřeba věřit, nemá již žádnou legitimitu (všemouhoucí!).
Tato ateistická linie vrcholí dalším náboženským vynálezem: nekonečným odkladem. Mesiáš jednou přijde a „něco se jaksi otočí“, ale netřeba být netrpělivý, žádná mez, po níž musí Bůh bezpodmínečně zasáhnout, stanovena není, a není vhodné příliš namáhat svou imaginaci, o povaze obratu nemá člověk spekulovat.
Křesťanství všechny tyto židovské rysy při svém vzniku využilo (Ježíš je zrádce národa i Jahveho, smlouva s Bohem – pokřtění – zaručuje provždy spásu, Pavel smontovávající svůj superpolitický stroj na troskách eschatologicky-extatických nadějí pak využije i nekonečný odklad), leč vždy pozvolna pracovalo na jejich zničení. Prolnutí s mysticismem, gnóze, mutace s řeckou metafyzikou, přívaly křižáckého fanatismu, chiliastické záchvaty, jungismus, charizmatické americké křesťanství s mimořádným politickým vlivem – to vše je bytostně protižidovské. Ale také bytostně západní, byť ne samo o sobě, ale jakožto popření jádra.
*
Třetí židovský rys lze nazvat absolutizace knihy. Deleuze a Guattari tuto absolutizaci s odporem v Tisíci plošinách nazývají „monomaniakální“. Lze se obejít bez jejich úsměšku. Ano v absolutizaci knihy je důvěra v možnost stvoření absolutního díla, je to její aspekt. Monomaniákálnost plodí absolutní velkodíla, nové Bible (Marx, Freud), i absolutní minidíla, všemocný pop legitimizovaný rovností příjemců (Beatles, E.T. apod.).
Ale přináší také víru ve vyslovené slovo, v moc textu, analýzy, popisu, v to, že dějiny jsou dějinami idejí. Bez nových biblí by se snad Evropa obešla, nebo si to aspoň deleuzovští mudrlanti myslí, ale bez moci slova je Evropa zcela jistě ničím.
Bez absolutní knihy je nemyslitelná i demokracie. To proto, že první absolutní kniha je rozporná a nakazila touto rozporností své následovnice. Při soustředěnějším čtení „písma svatého“ zjistíme, že prakticky nepojednává o svatosti, že pojednává o slabých, nejistých, chybujících lidech. Že o nich pojednává jako první v historii. Bulvárnost Bible je někdy až nechutná. Ve srovnání se vznešeným mýtem jsou všichni ti opilci, podvodníci a prostitutky politováníhodní. Rozhodně nejsou vzory. Ale jistě jsou lidmi. Odtud demokratičnost Bible, odtud i (při mutaci se zvláštní řeckou tradicí) demokratický a rovnostářský (ba socialistický) duch Západu.
Křesťanství však dlouhodobě obě dědictví, demokratické i monomaniakální, nenávidí. Každý moderní velkosystém vždy intuitivně zavrhlo, před nízkostí rovnostářského popu naléhavě varuje (v tom ovšem není samo), moci slova se vysmívá (Bátorovci: „intelektuálové, jděte už do prdele“). Ale nejde jen o „moderní nervositu“ křesťanů, proti absolutizaci knihy křesťanství pracuje odpradávna. Kulturní dědictví církve nespočívá v jedné jediné myšlence, ale v orgii obrazů, soch, reliéfů, fetišů, náhrobků, staveb. Ano, to je Západ a Občanský institut má všechny tyto disneylandy právem jako logo na svém webu. Ale také je to protižidovské.
Naše civilizace je žido-křesťanská. Ale bránit ji jako celek nelze. Jediná skutečná obrana Západu spočívá v obraně pomlčky. V nekonečném bránění tomu, aby to reakční za pomlčkou nepozřelo definitivně to revoluční před pomlčkou.
Pomlčkou vystavenou děsivým tlakům.
Napětí – to je Západ. A odtud i jeho obrovská, světoborná energie.

Autor: David Gross

Foto: Pixabay.com