Varování pro fyziky: Čtení následujícího textu může vážně poškodit vaše zdraví. Naštěstí jen duševní.
Není už dnes zvykem formulovat teorie, které vysvětlí vše. Je to považováno za v zásadě úchylné. Jenže úchylnost je brána, kterou je škoda neprojít. Ba, možná jí dokonce neprojít nelze.
–
Začněme Velkým třeskem, pochopitelně. Čím také jiným.
Velký třesk, jímž vznikl náš vesmír, byl bezpochyby velký výbuch. Jenže je zde taková malá nesrovnalost.
Když vybouchne bomba a úlomky se rozletí na všechny strany, největší rychlost budou mít tyto úlomky na samém počátku exploze, v prvních fázích rozpínání. Později však zpomalí a nakonec se úplně zastaví. V našem případě spadnou na zem. Gravitace přemůže sílu původního výbuchu. Kdyby gravitace úlomkům nebránila, poletí samozřejmě dál, ale i tak budou zpomalovat. Protože budou čelit protisíle toho, do čeho rozpínají. Ale i kdyby se rozpínali do Ničeho – nebudou zrychlovat.
Fyzici si dlouho mysleli, že náš vesmír vznikl také čímsi jako výbuchem. A vše nasvědčuje tomu, že tento názor je zachránitelný. Jenže rozpínání, které pra-výbuch způsobil, logice výbuchu neodpovídá. Dnes už víme takřka jistě, že vesmír se rozpíná stále rychleji.
Když to vědci zjistili, byli zmatení. Koncept, který tento jev vysvětluje, je celkem nedávný: jmenuje se temná energie. To tato temná energie, od jistého zlomového momentu (?), urychluje rozpínání vesmíru. Proč? Odpověď fyziků je podivná: protože se snaží od sebe odtrhnout jednotlivé galaxie a vůbec vlastně všechno. Fyzici předpokládají, že konečným zájmem temné energie je nafouknout vesmír až tak, že od sebe odtrhne nakonec všechny částice a zcela tak ve vesmíru zanikne hmota, jak jí rozumíme. Zbude jen mikrosvět elementárních částic, které nebudou schopny, v důsledky „negující rychlosti“ rozpínání prostoru, udržet dlouhodobé vazby mezi sebou.
Zvláštní, že. Jako kdyby vesmíru nevládl konstruktivní Bůh, ale spíš nasraný Ďábel. Nebo jako by si Bůh řekl sedmého dne: toto dílo není dobré. Jako kdyby vesmír byl prodchnut jakýmsi vyšším řádem, jemuž jde o jediné: napravit chybu vzniku hmoty. Jako kdyby nasraný boho-ďábel, poté co se po Velkém třesku ukázalo, že možný původní záměr vše rozervat a vzdálit od sebe vedl k úplně opačnému efektu – vzniku vyšší soustavy, soudržné hmoty – (v důsledku činnosti tajuplné temné hmoty, o čemž však nyní raději nepřemýšlejme, nebo se do toho zamotáme úplně) – zasáhl do systému jakousi negující destruktivní silou, jež má vzpurnou, luciferskou, rebelující novou soustavu zrušit. To, že je vskutku luciferskou, možná některým z nás došlo již na hodině fyziky, když jsme se dozvěděli, že mikrosvět částic (řekněme „původní řád“) a vyšší hmota se podle všeho neřídí stejnou fyzikou, byť se největší mozky dějin snaží nějakou tu superfyziku („jednotnou teorii pole“ apod.) najít.
Vznik hmoty znamenal záhadnou vzpouru proti základnímu řádu vesmíru. Základní řád, jakoby poděšen touto zvrhlostí, perverzí, odchylkou, či snad přímo chorobou, vyslal do boje následně temnou energii, která má (za pomoci rafinované zbraně rychlosti roztahování prostoru) tuto chybu odstranit.
–
Takové pohádky, či spíše horory, nám dnes píše fyzika.
Ale málokdy jí napadne položit si otázku: Co hmota sama? Není nakonec odsouzena prožít to, co provedla pra-hmotě, na vlastní kůži? V rámci jakési fyzikální super-karmy?
Je to nesmírně svůdná myšlenka: co když na hmotě vybujela úchylná hmota nového typu, tak řečený organický život (či jeho mimozemské analogie, jež si nedokážeme nyní ani představit), která činí hmotě to samé, co ona sama kdysi provedla pra-hmotě: vytrhuje se vzpupně z jejího řádu, je chybou, nádorem, úchylkou, která si vynucuje vlastní zákony, „novou zvrhlou fyziku“, kde neplatí již pravidla popisovaná Newtonem či Einsteinem (pravidla, na jejichž zvrhlost jsme již dávno zapomněli)?
Ano, jistě, i při reflexi vztahu hmoty a živé hmoty se objevily různé pokusy sjednotit zákony života a hmoty (vzpomeňme třeba pokusy Gregory Batesona a jeho hledání jednotných kybernetických zákonů existence), ale jde o zoufalé omyly, tak jako při hledání jednotných zákonů řídících jak hvězdy, tak fotony, jak černé díry, tak kvarky. Každý takový pokus nepočítá se sklonem našeho vesmíru ke zvrhlosti. A ovšem také: se sklonem vyšší soustavy, proti níž se bouří její potomek, nasadit do hry „temnou energii“.
Hmota proti živé hmotě (luciferské hmotě druhé generace) patrně také nasadila jakýsi analog temné energie. Cosi, co má chybu odstranit a nakonec život vymazat. Prvním, kdo se pokusil tuto sílu pojmenovat, byl zřejmě Sigmund Freud, který roku 1920 prohlásil, že krom sil života, které usilují o bujení a uzavírání svazků, existuje v přírodě ještě druhý sklon: obnovit stav neživosti a všechny svazky rozervat – a to aniž by co tušil o „temné energii“ na rovině fyzikální, neboť fyzikální Klečkové byli za tímto inspektorem Trachtou z Příbora na Moravě krapet pozadu.
Jenže Freudovi patrně unikla základní souvislost: i on – světe, div se – podcenil všudypřítomnou tendenci ku zvrhnutí a zvrhlosti. Biologickou „temnou energii“, které on říkal „pud smrti“, prostě připsal i psychice. Pokud je negující síla v přírodě, musí se otiskovat i do psychiky, a to je klíč k lidské destruktivitě, usoudil Freud. Udělal tudíž stejnou chybu jako Einstein či Bateson: hledal jednotnou teorii pole.
Jenže my už začínáme tušit, že to musí být jinak. Zvrhleji. Perverzněji. Je neuvěřitelné, že muž, který to pravděpodobně pochopil jako první, se stejně jako Freud narodil v naší zemi. Před pár lety vydal knihu, která se jmenuje Černé libido. Psychology nezaujala. Leč fyzikou poznamenaný čtenář (žel, fyzikou zjevně nebyl poznamenaný autor) musel mít pocit, že čte cosi důvěrně známého: podle teorie černého libida vznikla v rámci života jednoho dne chyba – říkáme jí lidská subjektivita. Ač se filozofové nemohou shodnout, co to je, a psychologové, jakou to má vlastně strukturu (pokud vůbec nějakou), tak všichni víme, že to je: je to to, co člověka odlišuje od zvířete. Co člověka vytrhlo z přírody. Člověk je sice také zvíře (tak jako je zvíře také hmota a také shluk elementárních částic), ale je přeci jen něčím jiným – je odchýlen. Je vyšší formou věčně se vracející chyby.
Subjekt („já“) se vymkl ze zákonů živé hmoty a tato vyšší, zrazená soustava (autor ji nazývá Příroda či Evoluce) se nyní mstí: nasadila do lidské psychiky „černé libido“, tedy libido zmutované, přetvořené k tomu, aby se mu podařilo smazat chybu, nádor zvaný lidství. Složité interakce a kompromisy mezi subjektem a touto energií pak plodí emoce jako sebe/nenávist či touhu po pomstě, případně masochismus, což jsou zvláštnosti, které u zvířat nenacházíme.
A ač to autor neuvádí, my můžeme nyní směle dodat: tato energie je analogem temné energie, tedy první pomsty (pra-hmoty hmotě), i Freudova pudu smrti, tedy druhé pomsty (hmoty hmotě živé). Tato nová pomsta je tedy pomstou hmoty živé hmotě sebeuvědomělé (?). Či možná spíše by bylo správnější napsat „alergickou reakcí“ (jak činí autor Černého libida), aby nás snad někdo nepodezíral z antropomorfních představ.
–
Ano, už jste jistě pochopili, co se mi to rodí pod rukama: jakýsi nový univerzalismus. Temný univerzalismus, nazvěme to třeba. Ne snad jednotná teorie pole, ale jakýsi teoretický úskok, který všechny soustavy s jejich zjevně autonomními zákony (ano, je jisté, že ani psychiku nikdy nepochopíme jen s pomocí biologie mozku) umožňuje nahlížet jako celek, za pomoci tajuplného, stále se opakujícího pravidla, řekněme zákona zvrhlosti, který jediný vše kolem nás, zdá se, sjednocuje.
Z první soustavy (světa elementárních částic) se vymkla jednoho dne soustava druhá (hmota), na což reagovala první temná síla (temná energie). Z druhé soustavy se vymkla soustava třetí (živá hmota), na níž reagovala druhá temná energie (pud smrti). Z třetí soustavy se vymkla soustava čtvrtá (subjektivní zvíře), na níž reagovala třetí temná energie (černé libido).
Až děsivě jasné, že.
–
Ale ještě než si zatleskáme za děs, upozorněme se na jednu podstatnou okolnost. Kvůli níž – co bych zapíral – vlastně tento text píšu. Definicí „temné energie třetí generace“ to skončit nemůže. I systém člověk je odsouzen k super-karmě, k tomu být potrestán za vytržení se ze zákonů vyšší soustavy tím, že se mu pod rukama cosi zvrhne. Ano, soudím, že sociálno, sociální svět, je pro člověka tím, čím byla hmota pro elementární hmotu, živá hmota pro hmotu a člověk pro hmotu živou: člověk, jenž se shlukne do sociálního celku, vytvoří v tomto celku novou kvalitu. Ovšem slovo kvalita je poněkud matoucí, pakliže už známe zákonitost zákonitostí. Ve skutečnosti tomu nemůže být jinak, než že se v sociálnu z/rodí něco, co se vzpouzí proti lidskosti jako takové, vytrhuje se ze zákonitostí, jež řídí člověka psychického, a vynucuje si zákonitosti vlastní.
Společnost nelze pochopit za pomoci žádné psychologie (natož biologie či fyziky, matematiku a kybernetiku nevyjímaje), tak jako psychiku nelze pochopit za pomoci biologie, živou hmotu za pomoci teorie systémů či svět mikročástic za pomoci teorie relativity. Jenže sociologie se nemůže tímto faktem, který jistě ráda slyší, nikterak opájet, neboť dosud nevzala v úvahu temný univerzalismus, jemuž její předmět podléhá.
Pokusme se aspoň nastínit, s čím by teorie společnosti, respektující temný řád, měla počítat:
1/ Je nutně něco ve společnosti, co jí autonomizuje od člověka jako individua.
2/ Nutně musí existovat cosi jako sociální analog temné energie (pudu smrti, černého libida), tedy cosi, co člověk vpustil do společnosti, aby se jí pomstil za její odpoutání se a nakonec jí zrušil. O této síle patrně cosi tušili teoretici anómie, k jejichž dílu by bylo třeba se vrátit.
3/ Zákon, který dává společenskému životu dynamiku a odchyluje společnost od člověka (vznik kolektivní bytosti?) a sociální temná energie (říkejme jí třeba Temná moc) vcházejí do interakcí, které jsou složité a jejichž výsledky jsou velmi různorodé. (Uvažme například, že podle teorie černého libida dokáže subjekt tuto temnou energii „přepólovat“ – a sebenenávist tak změnit v nenávist – či dokonce „zmrazit“ a udělat z ní „psychickou strukturu“; zdá se zřejmé, že v sociálním kotli bude nuancí a variet ještě mnohem více, než v psychice).
4/ Počítejme s tím, že Pátá soustava (sociálno) může jednoho dne zplodit soustavu šestou, která se odpoutá ze zákonitostí sociálních. O její povaze může dnes spekulovat zřejmě jen sci-fi. Šestá soustava může být tvořena nějakým lidským dílem, nelze například vyloučit, že tato šestá soustava se rodí v technice, či že jí technika už je.
5/ Nelze též vyloučit, že „od bodu člověk“ se zvrhlé soustavy začínají množit. Že člověku je schopno se pod rukama zrodit celé hejno zvrhlých světů. Nejen sociálno je tak možná pátou soustavou. Možná je společnost jen zvrhlostí 5A. Za zvrhlost 5B by možná šlo označit třeba svět lidských představ a myšlenek. Dalšími možnostmi jsou světy jako Informace, Znak, Mem, Komunikace apod. To už ale možná jen jinak pojmenováváme zvrhlost 5B. Je také možné, že existují další, skutečně separátní typy, které se teprve musíme naučit myslet.
–
Bláznivé? Udělal jsem někde chybu? Existuje přeci jen nějaký Řád, nejen můj Ne-řád? Anebo jsem naopak podlehl touze přeci jen Řád vydolovat, byť v hávu Ne-řádu, ač je touha po řádu jen jednou z nutných lidských chimér?
No jo, ale co když chiméry jsou pátou soustavou a mají zcela vlastní zákony existence?
Uf.
Temnější než temný je možná svět, který jsme dnes vypustily z pandořiny skříňky…
Autor: David Gross
Foto: wikipedia